Ukázalo se, že tchyně může kdykoli přijít k nám domů, a já to nevěděla! Dřív chodila, kdykoli se jí zachtělo, ale já jsem si myslela, že to dělá jen tehdy, když jsem doma já nebo manžel. Není to špatný člověk, mám ji ráda a vážím si jí, ale já také potřebuji soukromí.
Proto jsem se k ní odmítla nastěhovat, na čemž manžel trval. Rychle jsem pochopila: je to dobrý člověk, ale budeme se hádat. Zůstala jsem ve vlastním bytě, který jsem se rozhodla nepronajímat. Postupem času začal manžel toto rozhodnutí oceňovat. Když k nám přijela na návštěvu jeho tchyně, okamžitě se pustila do úklidu.
Má bystré oko a vždy si všimne každé maličkosti, jako jsou kočičí chlupy na koberci, nezapnutá pračka nebo nepřesně vyžehlené záclony – okamžitě se na ně vrhne s parním čističem. Nebo chce vyčistit ledničku či záchod. Její manžel ji sotva dokáže přimět, aby si sedla a uvolnila se.
Ale nehodlala jsem se hádat, mám pozitivní přístup k životu. Pokud je dostatečně čisto, dům je bezpečný a jídlo je připravené, co víc chci? Mám práci, mám domácí povinnosti, k tomu ještě práci navíc, takže otisk prstu na zrcadle mě nepřinutí umýt zrcadlo celé. Když ho chce tchyně, tak ať si ho umyje.
Občas si na něco postěžuje, donutí manžela najít nějakou speciální rýži nebo požádá o pomoc – ale nikdy to nepřehání.
Jednou se mi stalo, že jsem nesla dokumenty podle pokynů svého šéfa, ale na ulici mě postříkalo auto. Zavolala jsem do kanceláře, vysvětlila situaci a bylo mi dovoleno jít domů dřív: nemělo smysl vracet se v takovém stavu do kanceláře a sedět na recepci celá špinavá a mokrá, navíc se blížil konec pracovní doby.
Když jsem přišel domů, slyšel jsem, jak někdo mluví. Super, pomyslela jsem si, můj manžel se taky vrátil dřív! Uviděla jsem však tchyni. Se svou kamarádkou. Tchyně žehlila moje hedvábné šaty. Její kamarádka pila čaj.
Nedokážu popsat, v jakém šoku jsem byla. Vypadalo to, že nejdřív roztřídila špinavé oblečení do koše, hodila ho do pračky, pak do sušičky a teprve pak začala žehlit. Oblečení z přírodního hedvábí! Nikdy v životě jsem se necítila tak hrozně.
Jen jsem se zeptala, jak se dostala do bytu. Byla zmatená: proč by se matka nemohla dostat do domu svého syna? Manžel jí samozřejmě pro jistotu dal klíč od našeho bytu.
Bylo to něco naléhavého, aby prohledávala mé špinavé věci? – Nemohla jsem tomu úplně uvěřit.
Naštěstí měli dost rozumu, aby můj byt rychle opustili. Od té doby, co se něco takového stalo, jsem musel vyměnit zámky. Chci si do bytu nainstalovat kameru s pohybovým čidlem a dávat pozor, kde jsem jaké věci nechal. Myslela jsem si, že to byl můj manžel, kdo zapnul pračku, když jsem to nestihla. Všechny moje věci byly zničené…
