Už nemám sílu jednat s manželovou matkou. Dostala nás do stavu, kdy jsme jí s Grześkem koupili nový jednopokojový byt. Ale po nějaké době si to rozmyslela, takže se teď musíme stěhovat s malým dítětem. S manželem jsme vyrostli ve středostavovských rodinách. Nikdo v našich rodinách neměl moc peněz, ale naši rodiče měli vlastní byty. Grześek a já jsme s nimi nechtěli bydlet.
Nejdříve jsme si byt pronajali a pak jsme začali uvažovat o hypotéce. Mohli jsme si vzít hypotéku a koupit dvoupokojový byt v centru města, ale tchyně byla kategoricky proti jakémukoli úvěru.
“Milí přátelé, proč se trápíte v tak mladém věku? Lepší je koupit si garsonku v novém paneláku, vždyť na to máte peníze.” – řekla paní Natalia.
“Mami, viděla jsi, kde jsou takové byty? Za městem! Trávíme půl dne dojížděním do práce a stejnou dobu se vracíme domů.
Kdy si máme odpočinout? Kromě toho utratíme polovinu výplaty za palivo”. – Odpověděl Grzesiek své matce.
Takové diskuse pokračovaly více než měsíc. Nakonec tchyně navrhla nejlepší řešení situace. “Co kdybyste mi koupili jednopokojový byt za městem a sami se nastěhovali do mého?
Nepotřebuji moc prostoru, už mě nebaví bydlet v centru, kde je hodně špíny. Co se týče tebe, potřebuješ vlastní byt, abys měl všechno blízko.” – řekla jednou moje tchyně. Začali jsme o tom s manželem přemýšlet.
Bylo to dokonalé řešení: tchyně by bydlela blízko parku a my bychom bydleli v prostorném bytě, na který bychom nemuseli dalších několik desetiletí pracovat. V blízkosti bytu matky Grześky byla školka a nemocnice, které by mohly být potřeba.
Myšlenka takové výměny se mi moc líbila. Pro jistotu jsme se tchyně ještě několikrát zeptali, jestli si to nerozmyslí. Uvědomili jsme si, že ne každý by chtěl ve stáří měnit bydliště. Ale paní Natalia trvala na tom, že by se ráda přestěhovala do malého a útulného bytu blízko parku.
“Nemám tu žádné přátele ani dobré sousedy. Pořídím si kotě nebo štěně a budu se procházet po parku. Není to skvělé?” – Zeptala se paní Natálie.
O měsíc později jsme vyřídili všechny papíry. Podle dokumentů jsem sice byla majitelkou jednopokojového bytu já a dvoupokojový byt zůstal ve vlastnictví mé tchyně.
Rozhodli jsme se, že se nebudeme zabývat přepisováním bytů, protože jsme byli rodina. Tchyni se nový byt líbil – byl klidný, světlý a čistý. Pomohli jsme paní Natálii zabydlet se a byt jsme osvěžili.
V den, kdy se paní Natálie nastěhovala, jsem zjistila, že se brzy stanu matkou. Sice jsme s manželem plánovali, že se staneme rodiči o něco později, ale myslela jsem si, že je to dobře a všechno se stalo v pravý čas.
Během těhotenství jsem jezdila o víkendech za tchyní, procházela se s ní po parku a poslouchala, jak je paní Natálie šťastná, že žije v jednopokojovém bytě. Měla tu méně prachu a více volného času. Zdálo se mi, že všichni jsou šťastní a spokojení. Ale po narození dítěte se tchýnina nálada začala den ode dne zhoršovat.
Když bylo našemu dítěti šest měsíců, řekla tchyně u štědrovečerního stolu, že už ji nebaví žít mimo město a že se chce vrátit do vlastního bytu. Grzesiekovi při tomto proslovu málem vypadla sklenička z rukou.
“Mami, jak si to můžeš představit? Na vlastní náklady jsme si zrekonstruovali byt, všechno jsme si vyzdobili po svém a teď se máme společně s malým dítětem odstěhovat?” “To je pravda,” řekl Grzeski. – Manžel byl rozhořčený.
“Vždyť máš svůj vlastní byt. Máte kde bydlet – v krásném bytě za městem, kde je čistý vzduch a hřiště pro dítě,” řekl jsem. – odpověděla paní Natálie.
“To jste nám nemohli říct předem, že se vám tenhle byt nelíbí? Nemuseli bychom utrácet spoustu peněz za stěhování a rekonstrukci,” poznamenala jsem. “Nechtěla jsem vás zbytečně stresovat. Zvlášť když jsi byla těhotná.
Teď, když se narodilo vnouče, si o tom můžeme promluvit. Já se chci vrátit do vlastního bytu a ty se můžeš odstěhovat z města, pryč od toho shonu a prachu,” – řekla tchyně.
“Pryč od civilizace? Mami, vždyť víš, že nemocnice, školka, škola i obchody jsou od toho bytu daleko. Nemluvě o tom, že do práce to mám víc než dvacet kilometrů.
Kde teď vezmeme peníze na hypotéku, když jsme utratili všechny úspory za rekonstrukci tvého bytu?” – Grzesiek se obrátil na matku. “Takže já můžu bydlet daleko od všeho a ty ne?
Samozřejmě, že jste se mě zbavili a sami jste rádi, že bydlíte v centru, že? Mimochodem, tenhle byt jsem dostal po třiceti letech práce v továrně. Když už jste si chtěl vzít hypotéku, klidně si ji vezměte, ale vraťte mi můj byt,” uzavřela paní Natalia.
Každopádně se nám tchyni nepodařilo přesvědčit. Ani mé slzy, ani manželovy výhrůžky neměly žádný účinek. Paní Natalia nám dala tři měsíce na přestěhování. Vůbec ji nezajímalo, jak se budeme stěhovat s dítětem.
Teď lituji, že jsme dvoupokojový byt nepřepsali na sebe, protože takhle má tchyně eso v rukávu. Je totiž jedinou majitelkou dvoupokojového bytu. Paní Natálie je veselá jako vždycky.
Tchyně mi každý den volá a připomíná, že byt patří jí a že se chce co nejdříve nastěhovat zpátky. Nemůžu to poslouchat. Grzesiek vypne telefon, když vidí příchozí hovor od matky. To je pochopitelné. Nevím, co mám v této situaci dělat.
Jsem naštvaná, protože Natálie nás sama nabádala, abychom koupili její byt, a teď si to najednou rozmyslela. Myslela jsem si, že naše dítě bude mít jednodušší život, ale mýlila jsem se. Teď se tchyně vrátí do svého už zrekonstruovaného bytu a my tři budeme žít v jednopokojovém bytě. Je škoda, že to pro ni nebude mít žádné následky.
