Nikdy v životě jsem nikomu nic nezazlívala, snad kromě tchyně. Ta se ke mně chovala hrozně. Setkala jsem se i s jinými nepříliš příjemnými osobnostmi. Ale paní Dominika je prostě výjimečná. I teď, když jsem si na ni znovu vzpomněla, se mi udělalo špatně, a to jsem s ní koneckonců už dlouho neměla nic společného. Takhle vypadá náš vztah.
Můj manžel, tedy její syn, taky nepatřil k těm, kteří by dokázali respektovat druhé. Brali jsme se kdysi dávno, když jsem byla ještě mladá a uzavřená dívka. Bála jsem se všeho na světě, hlavně toho, že o mně lidé budou říkat špatné věci. Lidé žijící na venkově jsou takoví. Děláme si starosti s názorem ostatních, jsme tiší, pracovití.
Teď, když už v tomto životě všemu rozumím, se ohlížím zpět a uvědomuji si, že jsem neměla projevovat slabost. Naše osobnost se utváří s tím, jak stárneme.
I vzhledem k tomu, že dům mých rodičů byl od domu mého manžela a jeho matky vzdálen jen kilometr a půl, připadalo mi to jako obrovská vzdálenost. Nebyla to fyzická bariéra, ale psychická.
Máma s tátou toho ode mě moc nevyžadovali, ale vždycky jsem se snažila sama něco udělat, abych jim nějak pomohla. Stejně jsem se chovala i k manželovi, ale moje snaha nestačila.
Nebyly to jen domácí povinnosti, které padaly na má bedra. Dominika si mě často dobírala. Věci se měly jinak. Asi po dvou letech začal manžel zneužívat alkohol. Bylo to těsně před narozením našeho syna. Fyzicky pracoval, takže po jeho pití zbývalo velmi málo peněz. Snažila jsem se je všechny utratit za dítě.
Ale i kdybych chtěl, výběr zboží na pultech nedalekého obchodu byl velmi malý. Tchyně na mě křičela, že jsem pomalá, manžel se často vracel domů opilý: něco si mumlal pod nosem a usínal. Alespoň to bylo dobré.
Ani jednou na mě nezvedl ruku. Ani jednou. Někdy, když měl kocovinu, křičel na matku, když si mě moc dobírala. Její reakce byla vždycky stejná: slzy a nelibost. Pokaždé předstírala, jak ji to mrzí. Chtěla jsem věřit, že se mi všechno vrátí jako bumerang. Nicméně čas plynul, ale nic se nezměnilo.
Jednoho dne za mnou přišel můj manžel a na rovinu se mě zeptal: Dokázala bych s jeho matkou vydržet půl roku? Šlo o to, že mu nabídli práci na lodi. Slíbili mu hodně peněz. Ale bylo nutné snášet jeho tchyni. Přiznám se, že bych neřekla, že se mi díky jeho přítomnosti ulevilo, ale ten večer jsem o tom přemýšlela.
Rozhodla jsem se, že pokud se to bude jen zhoršovat, odstěhuji se k rodičům. Pak se uvidí, co bude dál. Život s tchyní není snadný. Svého manžela jsem už nikdy neviděla živého. O měsíc a půl později jsem dostala dopis, že dostal infarkt. Pak se konal pohřeb. Tchyně se samozřejmě rozčílila.
Obvinila mě, že jsem zavinil jeho smrt. Prý kvůli mně vzal těžkou práci, a tak jsem jí vzal jejího milovaného. Nebylo možné žít s ní v jednom domě, a tak jsem se samozřejmě natrvalo odstěhovala k rodičům.
Syn dospíval, máma s tátou neměli moc úspor a bylo třeba něco udělat. Tehdy mi mámin kamarád navrhl, abych odjela za její dcerou pracovat do zahraničí. Říkala, že stejně nemám co ztratit a dítě budou bez problémů vychovávat moji rodiče. Pokud jim ovšem budu pomáhat.
Tak jsem se ocitl v jiné zemi, ačkoli jsem donedávna ani nevěděl, jak si koupit jízdenku ve veřejné dopravě. Na venkově nejezdily tramvaje a ve městě jsem byl jen párkrát, když jsem byl dítě. Nechci říkat, kolik jsem toho musel při práci vydržet. Ale s Boží pomocí a pomocí laskavých lidí jsem to všechno zvládla.
Naučila jsem se jazyk, vyhledávala jsem akce v obchodech a snažila se neutrácet moc peněz. Pak jsem měl štěstí a našel si dobrou práci, takže nakonec byly úspory. Většinu výplaty jsem posílal rodičům a synovi, který velmi rychle vyrostl. I když na druhou stranu to samozřejmě nebylo moc pestré. Obětoval jsem svůj čas, své zdraví, svůj milostný život.
Ano, podruhé jsem se nevdala. Na žádné vztahy jsem prostě neměl čas. Mimochodem, když jsem byl pryč, tchyně navštívila svého vnuka jen několikrát. Párkrát ho také viděla na ulici, i když mi syn jednou řekl, že ho jen sledovala. Vůbec mě to nepřekvapilo, ta ženská je schopná všeho.
Teď paní Dominika hodně zestárla. Chodí shrbená. Křehká, stará žena. Ale člověk by si neměl myslet, že se její povaha změnila. Když zjistila, že jsem se vrátila domů, přišla za mými rodiči a začala po nich chtít peníze. Moje peníze. To kvůli mně její syn, hlava rodiny, předčasně zemřel.
Takže jí to dlužím. Navíc musím pomáhat nejen doma, ale i finančně. Tak to prostě je. Jinak všem vesničanům řekne, co jsem vlastně za člověka a co jsem jí, té nešťastné ženě, udělal.
Dříve bych jí pomohl, ani ne kvůli tomu, co by mohla udělat, ale prostě. Teď, po tom všem, čím jsem v životě prošel, je to směšné. Nedám jí ani halíř. Obvykle si nepamatujeme negativní věci spojené s nějakou osobou. Po nějaké době nezůstane prakticky nic. Ale ne v tomto případě.
Moje bývalá tchyně je příšerná. Nikdy v životě se nebudu bát a podlehnu. Ať je to můj největší hřích. Ale já se nepoddám. Rozhodla jsem se. Ne nadarmo se říká, že se všechno vrací jako bumerang. Ať to pocítí na vlastní kůži.