Až do svých 48 let jsem netušila, jak se žije jiným lidem v jiné zemi a s jinými názory na život. Samozřejmě zcela odlišné od mých. Háček byl v tom, že mi to jako holce z venkova nikdo neřekl, naopak mi říkali různé nesmysly o odpovědnosti, o různých povinnostech. O tom, jak je důležité být milující a nekonfliktní manželkou, ať se děje, co se děje.
Když jsem se v devatenácti letech vdala, hned jsem věděla, jaký bude můj život. Děti, domácnost, vaření, praní, žehlení a pokud možno žádné ambice. S výjimkou léta, kdy se dá ještě pracovat na zahradě, aby každá další úroda byla hojnější než ta předchozí. Nepřipomíná vám to něco?
“Ještě chvíli vydrž a bude to lepší.” Ale stejně tak byly vychovávány i moje matka a babička. Pracujte, dokud žijete. Ve stáří si odpočineš. Když mi bylo dvacet, narodilo se mi první dítě a o rok později se nám s manželem narodila dcera. Od té doby už mě manžel nepotřeboval, protože další děti nechtěl. Od té doby jsem se stala služkou, jenže jsem za to nedostala zaplaceno.
Nevyžadoval ode mě ani lásku k našim dětem. Chovejte se k nim, jak chcete, nejdůležitější je, aby vyrostly. Pak mohou začít pomáhat s domácími pracemi. Teprve teď mě napadají otázky: proč je to všechno nutné, jaký je konečný smysl takového života?
Ale dříve jsem si s tím hlavu nelámala, protože mi připadalo, že podle tohoto scénáře žijí všichni. Můj muž opravoval spotřebiče, za což dostával zaplaceno. Já jsem samozřejmě žádné peníze neměla. I když Patrickova práce nebyla fyzicky náročná, když přišel domů, nedělal vůbec nic.
Jen v extrémních případech, kdy jsem si s něčím nevěděl rady, mi dokázal pomoci. Ale rozhodně si mohl dovolit přijít domů pozdě po skleničce s přáteli. Asi proto žil tak krátce: po čtyřicítce na mě padla veškerá zodpovědnost za domácnost a děti.
Snažila jsem se najít si jiného muže. Muže, který by byl pracovitý i milý. Neměla jsem však štěstí. Uvědomuji si, že ne všichni muži jsou opilci, ale na jednoho jsem prostě narazila.
Bylo dobře, že moje děti už vyrostly a odešly studovat do jiného města. Věděl jsem, že po vesnické škole je šance na zbohatnutí mizivá, ale nic jiného jsem jim nabídnout nemohl. Co by člověk mohl chtít od ženy z vesnice? Bez peněz.
A pak mi Wiola, jedna z mála mých kamarádek, navrhla, abych se na život podívala z jiné perspektivy, sehnala nějaké peníze a naučila se jazyk. Navrhla mi, abych odjela pracovat do zahraničí. Ona nemá děti, zatímco moje už jsou dospělé. Takže o nic nepřijdeme. Po krátkém přemýšlení jsem souhlasil.
Neměl jsem jinou možnost. Po třech letech jsme s Violou odjeli v naději, že se nám povede lepší život. Poznal jsem nové lidi, viděl nová místa a musel se aklimatizovat. Ale věřte mi, že ve srovnání s tím, co jsem zažil předtím, to nebylo tak těžké. Alespoň po fyzické stránce.
Ale psychicky to pro mě bylo v jednu chvíli opravdu těžké. Moje děti mě žádaly, abych se vrátila, abych jim pomohla s jejich problémy, abych se postarala o výchovu vnoučat. Ale něco mě přimělo zůstat tady. Našla jsem si nového člověka, skvělý byt a život se mi konečně změnil k lepšímu.
Nikdy předtím jsem neřídil. Manžel, i když měl dobrou náladu, mi to nedovolil. Teď už umím jezdit na motorce. Předtím mě ani nenapadlo, že bych mohla jet k moři.
Teď raději zůstanu v bazénu, i když je to na pláž jen půl hodiny chůze. Ale jaký to má smysl? Můžu se přece opalovat doma. Jídlo? Za rok jsem přibral deset kilo tím, že jsem jedl chutná jídla.
Včetně mořských plodů. Dobré je, že se mi během následujícího roku podařilo zhubnout 15 kilo zdravým stravováním a cvičením s trenérem. Už nemusím dávat pozor, abych si náhodou nezničila oblečení, každý den drhnout podlahy a ráno vařit velký hrnec jídla pro celou rodinu a jíst ho, dokud se nezkazí.
Moderní přístroje, normální ceny a vyhlídka na lepší zítřky mě těchto problémů zbavily. Vzpomínám si, jak jsem se na Vánoce oblékl do svých nejlepších šatů. Vždyť jsme se setkávali s manželovými příbuznými, vesničany, oblečenými do všeho, co měli předtím uložené ve svých obrovských skříních. Jak by to mohlo být jinak?
Teď si uvědomuji, že je to směšné. Věci se mohou vyhodit, pokud vyšly z módy. Neměli byste se toho bát: jsou to jen šaty. V televizi jsem vídala mladé lidi s piercingem v pupíku, dokonce jsem odsuzovala obyčejné ženy s piercingem v uchu.
Před rokem jsem si nechala udělat tetování. Malé, na ruce. Teď k takovým věcem přistupuji úplně jinak. Věřím, že nikdo by neměl být odsuzován. Chceš ho? Tak do toho. Jen se nikomu nepleťte do cesty.
S Violou žijeme v různých městech, ale čas od času se sejdeme. Má teď děti, vlastní život. Moje děti se pořád nemohou usadit. Potřebují pro své děti služky, kuchařky, uklízečky. Nepotřebují však svou mámu.
To se dá odvodit z našich rozhovorů, takže nelžu, prosím, pochopte mě. Uvažoval jsem, že jim začnu posílat nějaké peníze, ale děti to začaly přehánět, tak jsem toho nechal.
Vím, že mi na stará kolena nikdo nedá sklenici vody. Ale doba je teď jiná. Až budu stará, moje děti budou samy vychovávat vnoučata, nebudou mít na mě čas. Dřív lidé umírali jako můj manžel, před padesátkou.
Tehdy byly děti skutečnou oporou. Teď se všechno změnilo. Ve stáří jsme zůstali sami. Je to sobecké? Možná. Ale je to tak. Já jsem se rozhodl. Takže mě může kdokoli soudit, ale mně je to jedno.
Strávit alespoň nějaký čas způsobem, jakým jsem prožil většinu svého života. Pak si o tom můžeme promluvit.
