S manželem jsme pleli brambory, když jsme uslyšeli škrábání branky. – “To je Káťa s manželem a dětmi,” řekl Dima, zdánlivě odsouzený k zániku. “Taky mi klesla nálada. “Měli jsme dneska naplánováno tolik věcí, a všechno je to k ničemu.
Přišli jsme za tebou. Musel jsem odložit lopatu a spěchat do domu. A tam už můj zeť vařil v kuchyni. Oběma půlkami jedl kaši, kterou jsem Dimovi na večer uvařila. – “Marie Ihorivno, co máš ještě k jídlu? Naše děti mají hlad,” říká Pavlo.
“Musela jsem prostřít stůl. Když se rodina dosyta najedla, začal Pavlo obvyklý a unavený rozhovor: -“Letos je dobrá úroda. Vidím, že jste zasadili hodně mrkve a máte hodně okurek.
Ale tvoje vnoučata jedí ty kupované v obchodě. A letos nám nic nedáte?” – “Ne,” říká Pavlo a dojídá chleba se sýrem. “A moje dcera tam zase sedí a dělá ze sebe blázna. S manželem jsme se na sebe podívali.
Už nás nebaví vysvětlovat, že prodejem zeleniny si vyděláváme peníze. Z důchodu se teď žít nedá. Je nám s manželem pětašedesát.
I v tak úctyhodném věku ohýbáme na zahradě hřbet a po svých dětech nic nechceme. A můj zeť chce, abychom je zásobovali zeleninou, ale nijak nám nepomáhá, ani prací, ani penězi.
– “A styďte se, vy jíte čerstvou, ale vaše vnoučata jsou vystavena všemožným chemikáliím! V tu chvíli to manžel nevydržel: – Vypadni z našeho domu!
Nebudu to poslouchat ve svém vlastním domě! Vzpomeneš si na nás, jen když něco potřebuješ! Když odešli, řekla jsem manželovi: -“Možná jsi neměl být tak hrubý. Od toho dne s námi dcera vůbec nemluví.
