Před šesti měsíci jsme se s manželkou rozhodli přestěhovat do jiného města. Dříve jsme bydleli na okraji města a pracovali jsme pro jednu společnost. Zpočátku bylo všechno v pořádku. Nedělal jsem si starosti se zbytečnými věcmi, manželka dokázala pochopit, když jsem byl příliš unavený, a nedocházelo mezi námi k hádkám. Ale v určitém okamžiku se všechno změnilo.
Firma začala mít finanční problémy a začala propouštět zaměstnance, včetně mě a mé ženy. Neměli jsme žádné úspory, sotva jsme to zvládali. Celkově vzato, jak chcete šetřit, když máte malé děti a utrácíte za ně téměř všechny peníze? Pomocnou ruku mi však podal manželčin otec, můj tchán. Bydlel v jiném městě a pronajal si garsonku. Byt sice potřeboval rekonstrukci, navíc byl na okraji města, ale patřil mu.
Nastěhovali jsme se do tohoto bytu. Byla jsem mu velmi vděčná, protože nám pomohl v těžké situaci. První měsíc byl pro nás skutečnou noční můrou. To, co nám zbylo, mizelo závratnou rychlostí. Utráceli jsme peníze za děti, jídlo a komunální služby.
Hledal jsem si práci a manželka se starala o domácnost. Zkoušeli jsme také rekonstruovat byt, ale to bylo spíš ze zoufalství, abychom se o něco postarali a nezbláznili se. Pak jsem si našel práci a dali mi zálohu, když jsem jim vysvětlil, v jaké jsme situaci – začal jsem tvrdě pracovat. Je znát, že kvůli rodině musíte ze sebe vydat maximum, a je přirozené, že se domů vracíte pozdě v noci.
Alespoň ze začátku. Situace se trochu stabilizovala a já začal tchánovi dávat malou část svého platu. Konkrétně na komunální služby a určitou částku na nájem. Ať už z nudy, nebo z nějakého jiného důvodu, začal nás tchán často navštěvovat. Nedělal to proto, aby pomáhal s domácími pracemi. Seděl v kuchyni, díval se na televizi a….. jíst.
Návštěvy mi nevadí, ani když nejsem doma. Až na to, že tchán snědl všechno jídlo. Manželka dělala snídaně, obědy a večeře a já jsem jedl jen to, co zbylo večer. Navíc si mi teď manželka začala stěžovat, že už ji nebaví pořád vařit. Chápu, že musíte vařit pro děti. Ale my už máme dvě, proč potřebujeme třetí?
Abych to shrnul, měl jsem toho dost. Promluvil jsem si s tchánem, všechno jsem mu vysvětlil. Zdálo se, že to chápe. Nepřestal však za námi jezdit, ale teď si s sebou bral něco k jídlu. Po dvou týdnech ho to přestalo bavit, koupil dětem jen jablka a dál se u nás stravoval.
Snažil jsem se o tom s manželkou promluvit, ale marně. Souhlasím s ní, že nám otec pomáhal, bydlíme v jeho domě a tak dále. Ale opravdu, co bude dál? Dělám všechno pro rodinu. Nemám ani na to, abych si koupil nové oblečení, tchán to nemůže pochopit. Nemám nikoho, kdo by mě podpořil.
Nevím, co mám dělat. Na jednu stranu se tchán mýlí, protože jde o jeho dceru a vnoučata. A na druhou stranu bychom to bez něj nezvládli. Mezitím firma, kde jsme s manželkou pracovali, úplně zkrachovala. Lidé odtamtud utíkají. Takhle vypadá celá situace.
