Před sedmi lety jsem přišla o manžela a nyní je mi dvaačtyřicet let. Můj syn a dcera už založili vlastní rodiny a odstěhovali se. Po jejich odchodu život ztratil své barvy. Nebyla jsem zvyklá být sama, nic mi nepřinášelo radost. Když mi tedy můj přítel nabídl lukrativní práci v Itálii, souhlasila jsem.
Rozhodla jsem se, že to je moje šance splnit si dlouholetý sen a koupit si dům u moře. Snila jsem o tom už od dětství. Ta myšlenka mě prostě zažehla, vdechla mi život. Práce zahrnovala péči o sedmapadesátiletého Roberta, který byl poměrně zámožný muž.
Před dvěma lety mu byla diagnostikována velmi nebezpečná nemoc. Musel podstoupit několik složitých operací a nyní potřebuje rehabilitaci, aby se znovu postavil na nohy.
Má tři dospělé děti. Přivítali mě velmi přátelsky a ubytovali mě v nejvyšším patře. S Robertem jsme si rozuměli, a to doslova i nedoslova. Anglicky mluvím velmi dobře. Zpočátku byl opravdu velmi slabý, ale díky mé pečlivé péči se mu dařilo každým dnem lépe.
Cítil se tak dobře, že i jako muž dokázal vyniknout a udělal ze mě dítě. Bylo to pro mě nepříjemné zjištění. Nejprve jsem přemýšlel o tom, že se toho dítěte zbavím. Brzy budu mít vnoučata, není vhodná doba stát se znovu matkou. Jak by na to reagovaly mé děti?
Kromě toho jsem se bála odmítnutí ze strany Robertových dětí. Co kdyby usoudily, že jsem otěhotněla schválně, abych si urvala kus dědictví? To vůbec není pravda. Nicméně Robert byl velmi šťastný, když se o mém těhotenství dozvěděl. Nabídl mi manželství a slíbil mi pohodlný život. Nevím, co mám dělat.
