Žila jsem s manželem 10 let bez dětí. Můj manžel nemohl mít děti. Samozřejmě mě to rozrušilo, ale snažila jsem se o tom nemluvit, protože jsem věděla, jak těžké je pro manžela slyšet, že naše rodina kvůli němu nemá hodnotu. Po deseti letech takového života jsem vážně uvažovala o adopci dítěte. Manžela to nepřekvapilo, okamžitě souhlasil. Bylo to, jako bychom oba čekali, až jeden z nás nabídne adopci dítěte, aby ten druhý souhlasil.
Měli jsme třípokojový byt, poskytnutý jen nám dvěma, a chtěli jsme v něm slyšet dětský pláč. Bez dítěte v něm bylo velmi prázdno. A deset let jsme žili v takové prázdnotě. Soucítím s těmi, kteří mě chápou, ale je hrozné dívat se na jiné ženy, jak si užívají s dětmi, a uvědomit si, že vy to mít nebudete, že vám to není souzeno, a basta – příroda rozhodla. Je to hotové, je to hotové. Šli jsme do sirotčince. Manžel mě požádal, abych se šla na děti podívat sama, protože už ode dveří brečel.
Jakmile jsem vešla do místnosti, kde si děti hrály, můj pohled se okamžitě zaměřil na jednu dívku ve věku 5-6 let. Seděla na podlaze, smutně si hrála s malými panenkami a nevšímala si lidí kolem sebe. Později jsem zjistila, že se jmenuje Olena, je jí pět let a rodiče jí zemřeli, když jí byly tři roky.
Mladí manželé skončili v DOT, která je připravila o život. Od té doby žila dívka v dětském domově. Šla jsem se za ní podívat, ale byla velmi uzavřená. Všechno jsem to chápala, dokonce jsem věděla, že se mi první den neozve. Věděla jsem, že Olena je moje dcera. Na jiné děti jsem nechtěla ani pomyslet.
Malá Olena s obrovskýma očima a tmavě blonďatými kudrnami mi okamžitě připadala tak drahá, že jsem za ní začala chodit každý den. Nekomunikovala se mnou, téměř vůbec.
Už dva týdny chodím kolem, sedím vedle ní, vyprávím jí veselé historky ze života, snažím se s ní spřátelit, ale nejde to… Ruce mi postupně odcházejí. Manžel byl ze mě nervózní. Několikrát se s Olenou také viděl. Čekali jsme, že na nás promluví, ale málokdy se nám podívala i do očí. Tak jsem se k té dívce upnula, že jsem za ní chodila čtyři měsíce. Za tu dobu s námi nepromluvila jediné slovo.
Samozřejmě jsem chápal, že potřebuje čas, ale byla pro ni komunikace se mnou tak vzácná, že se mnou za celé čtyři měsíce nechtěla mluvit. Poté jsem si myslel, že mě nemá ráda a že se nebude cítit dobře v jednom domě s námi. Rozhodla jsem se, že nebudu ubližovat sobě ani své dceři. Jednoho dne jsem do sirotčince přišla znovu, ale tentokrát se rozloučit.
