Od útlého věku se Julia vyznačovala laskavostí. To se projevovalo zejména v jejím přístupu k toulavým zvířatům. Krmila je a hrála si s nimi. Jak stárla, zůstávala stále stejně laskavou duší. Jednoho dne, když šla do práce, šla vynést odpadky. Její manžel se přehraboval v popelnicích. Když si Julie všiml, uhnul a předstíral, že jde jen kolem.
Dívka si všimla, že není opilý, ale jen hladový a zapomenutý. “Vezmi si tohle, kup si něco k jídlu,” podala mu peníze. Bezdomovec se na ni podíval, oči plné strachu. “Počkej na mě na té lavičce do šesti hodin. Třeba vám budu moci pomoci.
Řekla Julie a dala se do práce. Bezdomovec na ni čekal. Když k němu přistoupila, podal jí růži. “Není kradená, není utržená. Živil jsem se prací na vykládce a koupil jsem ji,” řekl. Julie ho pozvala k sobě domů. Tam poslala Ihora (tak se ten bum-jah jmenoval) do koupelny a běžela do obchodu. Koupila nějaké spodní prádlo a sportovní oblečení.
Později Ihor vyprávěl svůj příběh. Loni vezl jeho otec snachu a vnučku autem k zubaři, když do nich najel sklápěč. Nikdo nepřežil. Po nehodě začal Ihor černě kňučet. Nemohl přestat.
Nebyl tu nikdo, kdo by mu pomohl dostat se z jeho nálady. Před dvěma lety mu zemřela matka a jeho žena vyrůstala v sirotčinci. Jeho přátelé nějak ustoupili do pozadí, ale objevila se parta opilců. A nakonec se ocitl bez domova a bez dokladů. Když si Igor uvědomil, že je bezdomovec, nijak zvlášť ho to nerozhodilo.
Neměl nic a nikoho, za koho by mohl bojovat. Měl jen touhu zemřít a vrátit se ke své rodině. Myšlenka na sebevraždu se mu však příčila. Místo toho se dostával do nejrůznějších rvaček a hádek, ale zabít se nedokázal… Ale Julie, která mu dala 500 rublů a pozvala ho k sobě, v něm probudila naději. A Igor začal bojovat sám za sebe. Za své doklady a práva… O půl roku později se vzali.
