Je mi 34 let, synům je deset a žiji s nimi sama, bez manžela. Můj manžel opustil tento svět v důsledku DTP. Tyto okolnosti proměnily můj život v naprostou noční můru, kdy jsem se jako jediná na celém světě snažila přežít a také vydělat peníze, abych svým dětem zajistila dobré dětství, aby co nejméně přemýšlely o všem, co se jim stane.
S tím mi nikdo nepomohl. Neměla jsem žádné přátele, neměla jsem čas navazovat nové vztahy a ani jsem po tom netoužila… a jedinou mou rodinou byla moje matka, která bydlela v sousedním domě, ale měla jsem s ní napjatý vztah.
Faktem je, že poté, co jsem se narodila, ji opustil manžel a ona na sobě nehledala chyby a rozhodla se, že důvodem otcova odchodu jsem já a že jsem jediná. Od dětství se ke mně matka chovala jako k bezdomovci, s lítostí a někdy s podrážděním a zjevnou nelibostí.
Jak jsem stárla, matka se o mě přestala jakkoli zajímat a ignorovala mě všemi možnými i nemožnými způsoby. Ani teď, když mám děti, se o mě prostě nezajímá, vnoučata neviděla a ani je vidět nechce.
Moc jsme s ní nekomunikovali, ale jednoho dne jsme se dostali do slovní hádky, při které matka přiznala, že by raději zůstala s druhou dcerou.
Ukázalo se, že ještě před mým narozením měli matka s otcem jinou dceru, která zůstala s otcem ve zlatě a bohatství, a matka zůstala se mnou, a proto mě nenávidí.
Na jednu stranu je mi matčina postoje ke mně velmi líto, ale na druhou stranu se už rozhodla a dala přednost samotě před šťastným rodinným životem.
