Tohle je příběh o mně. V té době mi bylo už 26 let. Dlouho jsem toužila po dítěti, ale mohla jsem ho mít jen od ženatého muže. Milovala jsem ho. Jeho víra mu však nedovolila zůstat se mnou a rozvést se s manželkou. Tak jsem otěhotněla, můj milý mě podporoval. A všichni v rodině mě podporovali, kromě mého otce.
Pro něj byla hanba mít dítě, být svobodný. Když jsem porodila, moje dcera byla černovlasá, kudrnatá, s šedýma očima – dívka, která se vůbec nepodobala mé rodině. Všichni jsme ji milovali, kromě mého otce, který svou vnučku nikdy neviděl. Já jsem s ní do domu rodičů nechodila, protože jsem nebyla vítaným hostem.
Matka mě stále žádala, abych přišla, ale já věděla, že doma na mě čeká jen ona. Bylo mi dcery líto, že byla od narození ochuzena o dědečkovu pozornost. Mám také bratra, ten mě má velmi rád a má rád i mou dceru.
Když byly dceři dva roky, bratr se rozhodl oženit. Byli jsme na svatbu pozváni, ale já jsem nechtěla přijít až úplně nakonec, nechtěla jsem bratrovi kazit oslavu. Věděla jsem, jak to dopadne, tušila jsem, že otec bude proti, nebude chtít vidět mě a moje nechtěné dítě.
Po přemlouvání bratra, matky a budoucí snachy jsem se rozhodl jet. Na svatbě byla spousta dětí a moje dcera mezi nimi vyčnívala, ne proto, že by byla krásná, ale protože byla nejtmavší.
Byla stále pod mým dohledem. Věděla jsem a stále vím, že můj otec má děti velmi rád, ale tohle jsem nečekala: když jsem se otočila, všimla jsem si otce s mým dítětem.
Moje dcera seděla v otcově náručí. Objímali se a o něčem si povídali. Takhle proběhl celý večer, nijak jsem do toho nezasahovala. Na konci večera ke mně otec přišel, objali jsme se a otec se mi omluvil a požádal mě, abych se vrátil domů s vnučkou.
Hosté o našem konfliktu věděli, všichni si šeptali. Ale mně to bylo jedno: otci jsem odpustila a moje dcera teď měla dědečka. Není to štěstí?
