Cikánka se na Olenu ostře podívala a zašeptala několik slov. Teprve po sedmi letech si uvědomila, co cikánka řekla.

Olena svého nevlastního otce nenáviděla, dokonce ho nazývala zrůdou. Její matka si nemohla najít místo, bylo jí dcery líto, ale toho muže měla velmi ráda. Navíc byla už ve druhém měsíci těhotenství. Řekla babičce o všech svých problémech a ta jí nabídla, aby si Olenu vzala k sobě.

Maminka s Olenou cestovala vlakem a měly sousedku, cikánku. Mimochodem, byla to velmi milá a přátelská žena. Než vystoupila na své stanici, obrátila se cikánka k Oleně a řekla jí: „Své štěstí potkáš, až budeš oblečená v modrém a huňatém. Oleně bylo teprve deset let a moc nechápala, co tím cikánka myslí, ale její slova si zapamatovala.

Dívka tedy zůstala bydlet u babičky a moc se jí tam líbilo. Školu dokončila s výborným prospěchem a pak nastal čas vrátit se do města k matce, aby nastoupila na lékařskou fakultu. V té době se matka rozešla s nevlastním otcem, který jí občas posílal alimenty, ale ne moc vysoké. Bylo to těžké období.

Oleně se podařilo dostat se na státem financované místo a od prvního ročníku pracovala na částečný úvazek v obchodě s alkoholem, aby pomohla matce a babičce. Jednoho dne po výplatě se Olena rozhodla, že si udělá dárek a koupí si péřovou bundu. V obchodě se jí velmi zalíbil kabát z umělé kožešiny, který byl tak neobvyklý v šedé a modré barvě. Okamžitě si ho koupila, oblékla a šla se projít.

Procházela se po zahradě a dost se přitom oháněla taškou. A pak s ní omylem udeřila kolemjdoucího. – Zranila jsi mě… – Promiň, ublížila jsem ti vážně? – Ano, zasáhla jsi mě do srdce. Já bez tebe umřu… – Ale co mám dělat? – Snad mě vyléčí jeden večer v kavárně. – Jen jeden?“ zeptala se Sveta s úsměvem. – Pro začátek jeden, – odpověděl cizinec.

Později se ukázalo, že tentýž cizinec se stal Eleniným manželem. Později mi vyprávěl, že uviděl krásnou dívku v modrém kožichu, která okamžitě upoutala jeho pozornost. A když pak upoutala jeho pozornost a podívala se na něj, její pohled byl přesným důkazem, že jsem se zamiloval.

Související Příspěvky

Rozhovor s prezidentem měl být běžnou součástí komunikace armády. Místo toho se ale řešily otázky o kompetencích i respektu k ústavě. Některé kroky státních institucí v dnešní době už nepůsobí jako standardní administrativní rozhodnutí. Mnohdy to lidé vnímají spíš jako důsledek politických (či osobních) sporů. Nejnovějším případem je zablokovaný rozhovor s Petrem Pavlem, který měl být součástí armádního podcastu Kamufláž. Rozhovor nikdy nevyšel Podcast vznikl přímo na Pražském hradě a původním záměrem bylo, aby přiblížil prezidenta nejen jako vrchního velitele ozbrojených sil, ale také jako normálního člověka. Připravený díl byl naplánován ke zveřejnění začátkem dubna, přesto se ale k veřejnosti nedostal. Podle informací z armádního prostředí došlo k zásahu ze strany Ministerstva obrany České republiky, které zveřejnění zastavilo. Důvody mají souviset s aktuálním napětím mezi vládou a Hradem. „Co jsem pochopil, tak jde nejspíš o důsledek současné roztržky mezi vládou a Hradem. Nebylo by vhodné, aby armáda nyní zviditelňovala Petra Pavla,“ uvedl pro Aktuálně jeden z vysoce postavených úředníků ministerstva obrany. Armáda mezi politikou a ústavou Zásah do komunikace armády vyvolal mnoho otázek a naštvaných postojů. Ozbrojené síly by podle mnohých názorů měly zůstat mimo politické spory, zvlášť pokud jde o prezentaci prezidenta, který je podle ústavy jejich nejvyšším velitelem. Jenže prezident není v tomto kontextu úplně běžným politickým aktérem, ale klíčovou součástí velení armády. Omezování jeho mediálního prostoru ze strany ministerstva tak působí přinejmenším zvláštně.