Kdykoli se s manželem pohádáme, rodiče se postaví na jeho stranu. Říkají, že mám introvertní povahu a snadno udělám z komára velblouda.
Ale to, že mě odmítli vzít domů, když jsem za nimi přišla po dalším skandálu, mě prostě šokovalo. Ten den přišel manžel z práce a okamžitě po mně požadoval večeři. Vysvětlila jsem mu, že mám volno.
Šla jsem do salonu krásy, nechala si udělat nehty a sešla se s kamarádkou. Na vaření večeře jsem neměla čas. A pak na mě začal křičet. „Celý den pracuju, abys ty mohla utrácet to nejlepší v salonech krásy.
A ty neumíš uvařit ani obyčejnou polévku. Co budeme se synem večer jíst?“ ‚Ne,‘ odpověděla jsem. Pro mě byla jeho slova a tón, jakým je řekl, poslední kapkou. Nemlčela jsem a všechno mu řekla. Křičela jsem, i když jsem balila a oblékala syna. Manžel se mě ani nepokusil zadržet. Jen seděl na pohovce a čekal, až mu přinesou jídlo.
Rozhodl jsem se jít za rodiči. Ti mě však odmítli přijmout. „Vezmi si svého syna a vypadni z našeho bytu,“ řekla mi matka. Jak se mohla postavit na jeho stranu?
Řekla, že bych se měla lépe starat o rodinu a nemyslet na salony krásy. A táta řekl, že kdybych byla jeho žena, už dávno by mě vyhodil. Neměla jsem co na práci. Musela jsem jít domů a omluvit se manželovi. Ale pořád nemůžu uvěřit, že mě rodiče odmítli přijmout.
