Před dvěma lety jsme se s Olegem vzali. Byl to opravdu milý muž a nevyhýbal se domácím pracím, jako je vaření nebo mytí nádobí. Všechno šlo hladce až do loňského léta, kdy Olega propustili. Jeho firma byla na pokraji bankrotu a nebylo snadné najít si jinou práci.
Nakonec Oleg hledání práce definitivně vzdal. Našel si důvody, proč nepřijmout žádnou práci, stěžoval si na vzdálenost, nevhodné směny a nízké platy. Můj plat téměř pokryl naše životní náklady a jídlo, ale s příchodem podzimu a potřebou teplého oblečení se naše úspory zmenšily.
Částečně nás zachránila tchyně, která nás zásobovala potravinami a konzervami z vesnice. Dokud byl Oleh doma, očekávala jsem, že bude pomáhat s domácími pracemi, ale stěžoval si na únavu, což vedlo k častým hádkám o našem životním stylu a finanční situaci. V prosinci už jsem toho měla dost.
Sbalila jsem Olehovy věci a zavřela se doma. Odjel k matce na vesnici v domnění, že dělám drama. Konečně byl v domě pořádek a já si oddechla. Po svátcích mi tchyně Galina začala vyčítat, že jsem to byla já, kdo zničil naše manželství. Navzdory mým pokusům o vyjasnění situace se postavila na stranu Olega.
O týden později mi zavolala Olegova sestra Olga. Žádala mě, abych dal Olehovi ještě jednu šanci, a stěžovala si na jeho přístup a odmítání najít si práci i na vesnici. Jak se ukázalo, ani ona a její matka ho nemohly vystát. Galina mě prosila a nabízela, že se vzdá důchodu, aby se ke mně Oleg vrátil.
I když s Galinou a Olgou soucítím, odmítám převzít odpovědnost za „převýchovu“ třicetiletého muže. Velmi pochybuji, že se Oleg změní, a nechci znovu nést jeho finanční břemeno. Je jednodušší na něj navždy zapomenout a přenést se přes tuhle noční můru.