– “Jak to myslíš?” odmítal jsem té novince uvěřit. “Moje žena, když viděla tvou Táňu na svatbě, mi pošeptala do ucha: “Zajímalo by mě, jestli ženich ví, že jeho nevěsta má dceru, která vyrůstá v sirotčinci? “Umíš si to představit, Bogdane? Málem jsem se u stolu udusil salátem. Moje žena říkala, že osobně podepsala, že se té dívky zříká. “Moje Vika je lékařka. Pamatuje si vaši Táňu podle znaménka na krku. Taky říkala, že Táňa pojmenovala svou dceru Olivie a dala jí své příjmení.
Myslím, že to byla Vasilevská. Bylo to asi před pěti lety.” Kolegyně se na mou reakci dívala s obdivem. Seděl jsem za volantem auta jako omámený. To je přece novinka! Rozhodl jsem se, že si situaci objasním sám. Nechtělo se mi tomu věřit. Samozřejmě jsem si uvědomoval, že Táňa není osmnáctiletá naivka, v době sňatku jí bylo dvaatřicet let. Samozřejmě že Táňa měla přede mnou nějaký osobní život. Ale proč by se člověk vzdával vlastního dítěte? Jak s ním můžete později žít? Moje pozice je taková, že jsem přes své přátele rychle našel sirotčinec, kde Olivii Vasilevskou vychovávali. Ředitel ústavu mi přivedl veselou dívku se zářivým úsměvem:
– “Seznamte se s naší Olivií Vasilevskou,” obrátil se ředitel k žákovi, “kolik je ti let, dítě, řekni strýčkovi. Nebylo možné si nevšimnout dívčina výrazného šilhání. Bylo mi toho dítěte líto. Už jsem ji považoval za svou, přilnul jsem k ní. Vždyť toto dítě je dcerou mé milované ženy! Babička mi stále opakovala: “Děti, i když křivé, jsou pro rodiče zázrak. Olivie se odvážně přiblížila: – “Jsou jí čtyři roky. Ty jsi můj táta? Byl jsem v rozpacích. Co mám říct dítěti, které vidí v každém muži tátu?” Olivie, pojďme si promluvit. “Chceš mít mámu a tátu?” Samozřejmě jsem položila hloupou otázku.
Ale už teď jsem měla chuť tu sladkou holčičku obejmout a okamžitě ji odtáhnout domů. – Chci! “Vezmeš si mě?” Olivia se mi podívala přímo do očí tázavým a pronikavým pohledem. “Vezmu, ale o něco později. Počkáš, zlatíčko?” Chtělo se mi propuknout v pláč. “Nepodvedeš mě?” Olivia zvážněla. “Nepodvedu.” Políbil jsem dívku. Když jsem přišel domů, řekl jsem o všem své ženě. – Táňo, je mi jedno, co jsi měla přede mnou, ale Olivii je třeba okamžitě odvést. Adoptoval jsem ji. – Ptal ses mě? Chci tu holku? Je šilhavá!” Tanya zvýšila hlas: – Je to tvoje vlastní dcera! Objednám Olivii brýle. Všechno bude v pořádku.
Ta dívka je úžasná! Okamžitě si ji zamilujete. Pozice mé ženy mě velmi překvapila. Zkrátka, sotva jsem Táňu přesvědčil, aby Olivii adoptovala. Museli jsme rok čekat, než jsme si holčičku vzali domů. Často jsem dívku v sirotčinci navštěvoval. Během tohoto roku jsme se s Olivií spřátelily a zvykly si na sebe. Táňa stále nebyla ochotná dítě vrátit, a dokonce chtěla proces adopce v polovině zastavit. Trvala jsem na pokračování a dokončení papírování. Nakonec přišel den, kdy Olivie poprvé překročila práh našeho bytu. Všechny ty maličkosti, kterým nevěnujeme pozornost, ji překvapily, potěšily, udělaly jí radost.
Zanedlouho Olivii odborníci napravili funkci očí. Tyto procedury trvaly rok a půl. Jsem ráda, že mé dítě nepotřebovalo žádný vážnější zásah. Moje dcera se kapku po kapce podobala své matce Táně. Byla jsem šťastná. Mám v rodině dvě krásky – manželku a dceru. Téměř rok po odchodu z dětského domova se Olivie nemohla najíst. Pořád chodila a spala s balíčkem sušenek. Nebylo možné jí tento balíček vzít. Dítě se neustále bálo, že mu jídlo dojde. Tanyu to rozčilovalo a mě to udivovalo. Stále jsem se snažil rodinu stmelit, ale bohužel moje žena nedokázala mít vlastní dceru ráda. Táňa milovala jen sebe, své “já” – dopis s ulomenou nohou.
S Táňou jsem se hádal, urážlivě hádal. “Proč jsi do naší rodiny přivedla tohle dítě? Nikdy z ní nebude normální člověk!” Moje žena začala dávat najevo nespokojenost a nevybírala si slova. Táňu jsem měl velmi rád. Nedokázal jsem si představit svůj život bez této ženy. I když se mi matka jednou přiznala: “Synu, to je samozřejmě tvoje věc, ale já jsem Táňu jednou potkala s jiným mužem. S ní by to nevyšlo. Táňa je neupřímná, mazaná a chytrá žena. Omotá si tě kolem prstu dřív, než se naděješ. Když miluješ, nevidíš žádné překážky.
Vaše štěstí září jasněji než hvězdy. Tanya byla můj ideál. Trhlina ve vztahu se objevila, když k nám domů přišla holčička jménem Olivie. Možná to byla ona, kdo mi otevřel oči, abych si uvědomil skutečný stav věcí v naší rodině. Překvapila mě manželčina nedbalost vůči dítěti. Dokonce jsem se chtěl do Táni zamilovat, ochladit vůči ní, ale nepodařilo se to. Jeden přítel mi jednou poradil: “Poslyš, starouši, když chceš vůči ženě nebo dívce ochladnout, měl by sis ji dobře změřit. “Děláš si legraci?” byl jsem překvapený. To je ono, ty ses odmiloval.” Myslel jsem si, že si ze mě kamarád dělá legraci. Přesto jsem se rozhodl provést jednoduchý experiment.
Táňa byla dost překvapená: “Můžu čekat nové šaty?” “Aha.” Už jsem pečlivě změřil manželčiny parametry centimetrem. Experiment skončil. Táňu miluji stejně. Zasmál jsem se kamarádovu posměchu. Zanedlouho Olivia onemocněla. Nastydla. Teplota jí stoupla.
Dcera kňourala a smrkala. Šla Táně v patách a pevně držela panenku Mášu. Byla jsem ráda, že Olivie místo balíčku sušenek drží v rukou panenku Mášu. Dcera ráda panence donekonečna měnila oblečení. Ale teď byla panenka svlečená, což znamenalo, že její majitelka je nemocná a nemá sílu ji oblékat. Táňa na Olivii zakřičela: “Konečně zmlkni. Od tebe není klid, jdi spát! Olivie k sobě tiskla panenku a dál nepřetržitě kňučela. Najednou Táňa vytrhla panenku Olivii z rukou, přiběhla k oknu, otevřela ho a vztekle ji vyhodila ven: “Mami, to je moje oblíbená panenka Máša! Venku zmrzne! Můžu za ní běžet?” Olivie hlasitě vykřikla a rozběhla se ke vchodovým dveřím. Okamžitě jsem se rozběhla za odhozenou panenkou. Výtah byl naštěstí mimo provoz. Sjel jsem dolů z osmého patra.
. Panenka visela hlavou dolů na větvi stromu. Zvedla jsem ji a setřásla ze sněhu. Sněhové vločky na gumovém obličeji panenky vypadaly jako slzy. Když jsem stoupala po schodech domů, myslela jsem, že zešedivím. Pro Tanyino jednání neexistovalo žádné vysvětlení. Vešla jsem do Oliviina pokoje. Moje dcera klečela u své postýlky. Hlavu měla položenou na polštáři. Olivia spala, vzlykala a třásla se ze spaní.
Opatrně jsem Olivii položila na postel a panenku vedle ní na polštář. Tanya seděla klidně v obývacím pokoji a četla si lesklý časopis, o Olivii se nestarala. Tehdy moje láska k manželce skončila. Vyschla, rozplynula se, vypařila. Konečně jsem si uvědomil, že Tanya je krásný, ale prázdný obal. Moje žena zřejmě všechno pochopila. Rozešli jsme se. Olivie zůstala se mnou a Táně to vůbec nevadilo. … Když jsem později potkal svou bývalou ženu, s úsměvem mi řekla: “Byl jsi pro mě jen odrazový můstek, Bohdane. Máš tyrkysové oči, ale tvá duše jsou saze.” Tuhle výtku jsem už mohl klidně vyjádřit. Táňa se okamžitě provdala za úspěšného podnikatele. – Jejího manžela je mi líto.
Taková žena je kontraindikována k tomu, aby byla matkou,” vynesla svůj verdikt moje matka. “Olivii se zpočátku po matce velmi stýskalo, chtěla se jí alespoň dotknout. Ale mé nové ženě Lise se podařilo Olivii získat a roztopit její srdce. Ukázalo se, že vlastní matka dítě opustila. Bylo to pro mě nepředstavitelné. Lisa se k Olivii a našemu synovi Štěpánovi chová s velkou láskou a bezmeznou trpělivostí.
