Babičce Hanně už táhne na devadesát. Je to stále silná stará dáma. Její manžel zemřel před pěti lety. A její děti už dávno odešly do různých měst a vesnic. Po pohřbu svého otce ji už nepřišly navštívit. Jen jí volaly a vyptávaly se na její zdraví a život. Babička Hanna posílala svým dětem a vnoučatům dárky při každé příležitosti.
Jednoho dne však Taras, sousedův syn, který Hannině dceři doručoval balíček, vrátil ho neporušený: “Babičko Hanno, vaše dcera odmítla dárek přijmout. Řekla, že ve městě je spousta takových věcí. Požádala mě, abych jí nic neposílal.
Ale Hannina domácnost je silná. Vždycky má víc zeleniny, vajec a mléka, než by mohla sama sníst. Tak všechno rozdává sousedům. Hlavně těm, kteří mají hodně dětí. A všichni ve vesnici byli babičce Anně vděční a měli ji rádi a vážili si jí. Když se babička Anna cítila ukřivděná, zavolala své děti.
– Má drahá, přijď za mnou. Můj zdravotní stav se zhoršuje. Možná mě někdo z vás vezme k sobě. Ale její děti za matkou nespěchaly. Vymlouvaly se na své záležitosti.
Hanna prodala všechna svá zvířata. Všechny peníze dala do obálky, položila ji na stůl, napsala dopis dětem, vložila ho do obálky, pak se umyla a šla spát. Teprve o tři dny později sousedé, znepokojení Hanninou nepřítomností, vstoupili do jejího domu. Babičku Hannu doprovázela celá vesnice.
Mnoho lidí si na ni pamatovalo jen to dobré. Dopis a peníze byly předány jejím dětem, které přijely den po pohřbu. V dopise stálo: “Mé milované děti. Mám vás všechny moc ráda.
Až tu nebudu, držte se navzájem. Peníze, které zůstaly v obálce, si rozdělte rovným dílem. Prodejte dům a peníze si rozdělte rovným dílem. Ikony si vezměte pro sebe. Vždy mi pomáhaly, když jsem se modlila. Vždycky milující maminka”.
