V mládí jsem si myslel, že jsem docela chytrý, ale po odchodu do důchodu jsem si uvědomil, že moudrost přichází časem. Čím je člověk starší, tím je chytřejší. Možná na to mělo vliv i to, že už nepracuji a mám více času na přemýšlení. Na rozdíl od svých vrstevníků věnuji veškerý volný čas sobě, nikoliv svým dětem a vnoučatům. Věřím, že si to zasloužím.
Co si pamatuji, vždycky jsem někomu něco dlužil. Nejprve jsem musela pomáhat rodičům, pak jsem se musela dobře učit, pak jsem se musela vdát, potěšit manžela, mít děti, starat se o ně a tak dále a tak dále.
Kromě toho jsem musela pracovat ve svém zaměstnání. Teď jsem v důchodu, na zaslouženém odpočinku. Můj manžel je už dlouho mrtvý. Se synem téměř nekomunikujeme, má vlastní rodinu a vlastní byt. Na můj názor nebere ohled. Syn mě ani nepožádal o souhlas, aby v mém bytě mohla bydlet vnučka s manželem.
Rozhodla jsem se udělat vše v souladu se zákonem a podala jsem žalobu. A nestydím se za to. Domnívám se, že je to můj byt a já jsem ta, která ho musí spravovat. Já jsem ten, kdo rozhoduje o tom, kdo v něm bude bydlet. Chci mít ve stáří klid. Samozřejmě, že si mě každý vybral.
Můj právník byl skutečným profesionálem ve svém oboru. Soudní spor jsme vyhráli. Moje vnučka a její manžel si šli pronajmout dům. Abych se cítila bezpečněji, rozhodla jsem se vyměnit zámek na vchodových dveřích. Když nejsem nablízku, mohou bydlet v tomto bytě. Ale dokud budu naživu, budu si ho užívat plnými doušky.
Zbývá mi málo času, takže nepromarním ani minutu. Věřím, že stáří je nám dáno proto, abychom si užívali života. Přestaňte myslet na ostatní, celý život jsem jim dělal radost. Nedostalo se mi za to žádného vděku a teď je řada na mně, abych si od života vzal vše, co chci.
