Mám opravdu velkou rodinu. S manželkou žijeme ve velkém venkovském domě, a tak jsme se rozhodli, že budeme mít tolik dětí, kolik nám Bůh pošle. Oba máme dobré zdraví, takže naše děti vyrostly silné. Navíc je na vesnici stále práce a všechny mé dcery se skvěle starají o domácnost. Potíž však byla v tom, že jsem měla osm dcer.
Ať jsem se modlila sebevíc a prosila Boha, aby mi poslal syna, nic se nedělo. Už jsme se s manželkou báli jít na ultrazvuk, abychom zjistili pohlaví dítěte. Pokaždé nám bylo řečeno, že to bude holčička. Své krásné dcery velmi miluji. Ale přesto je snem každého muže syn. A tak moje žena otěhotněla po deváté. Do nemocnice jsme šli jen proto, abychom zjistili, zda je dítě v pořádku, ale požádali jsme lékaře, aby nám pohlaví neříkal.
Stejně bylo všechno jasné. Jediné, co nám lékař řekl, bylo, že budeme mít dvojčata. Už jsem se rozhodl, že překonám rekord, že jsem otcem deseti dcer.
A pak přišel porod. Při každém porodu jsem byl se svou ženou. Chápu, jak je to pro ni v těchto chvílích těžké a nesnesitelné, a tak se ji snažím podporovat. Likar, porodník, nás zná už dlouho a každý rok čeká na porod naší rodiny. A teď přišla ta rozhodující chvíle, moje žena porodila jedno dívčí dvojče. Nebylo to žádné překvapení. A pak mi lékař oznámil, že naše desáté dítě je chlapec.
Chlapec! Nemohl jsem tomu uvěřit, ale ano, druhé dvojče byl chlapec. Bylo to poprvé, co jsem se tak rozplakal štěstím, že jsem svého syna vzal do náruče dřív než manželka. Můj první syn, moje žena mi splnila můj patnáctiletý sen, konečně jsem viděl svého syna. Takže zázraky se dějí.
