Moji rodiče vydělávali slušné peníze a vždycky jich měli hodně. Měli jsme doma hodně hostů. Maminka i tatínek pocházeli z velkých rodin, takže jsme měli vždycky hodně příbuzných. Všichni nás vždycky žádali o pomoc, většinou finanční.
Vždy žádali o půjčení velkých částek, ale nikdy nespěchali s jejich vrácením. Když mi bylo čtrnáct, moji rodiče zemřeli při autonehodě a z nějakého důvodu všichni najednou zmizeli. Zůstal jsem úplně sám. Nikdo z mých příbuzných o mně nechtěl ani slyšet. Snažil jsem se některým z nich zavolat, abych jim pomohl, ale většinou mi tito takzvaní příbuzní ani nezvedali telefony, prostě je nezvedali.
Byla jsem umístěna do sirotčince. Pořád jsem plakala, bylo to pro mě velmi těžké a náročné. Naštěstí pro mě jsou na světě ještě dobří lidé. Nedaleko našeho domu máme obchod a jeden z prodavačů si mě z dětského domova vzal. Byla vdaná a měli pětiletou dceru. Tito lidé jsou pro mě vlastně úplně cizí, ale zachránili mě a pomohli mi přežít celé to peklo.
Jak jsem se později dozvěděl, moje matka jim kdysi také hodně pomáhala. Moje maminka měla dobré srdce. A tak sehnala manželovi prodavačky dobrou práci. Ještě za života rodičů jsem chodila na dobré a drahé lyceum.
Ale moji pěstouni neměli tolik peněz, a přesto mi pevně řekli, že budu studovat na tomto lyceu. Každou noc jsem brečela do polštáře. Bylo mi mých pěstounů moc líto. Pracovali ve dne v noci, sedm dní v týdnu, a snažili se vydělat co nejvíc peněz, aby mi mohli zaplatit vzdělání a aby mě mohli módně a krásně oblékat. Ale měli také vlastní dceru, která také potřebovala spoustu věcí.
Nikdy jsem o nic nežádala, a dokonce mi nabízeli, že mě přeřadí do normální školy, ale oni to rázně odmítli. Jen řekly: “Budeš v pořádku, uvidíš,” a dál dělaly svou práci. Stali jsme se s jejich vlastní dcerou jako rodina, byli jsme vždy a všude spolu. Pěstouni mi dali dobré vzdělání. Teď jsem dospělá, samostatná pětadvacetiletá dívka.
Dostal jsem práci na radnici. A teď jsem plně soběstačný a nezapomínám na mámu a tátu. Vždycky jim pomáhám. Koupil jsem jim auto a daču, aby mohli odpočívat a o nic se nestarat. Také platím vzdělání své mladší sestře. Tito lidé, kteří pro mě byli úplně cizí, se stali mou rodinou. Mnohem bližší než kdokoli z mých četných příbuzných, kteří mi teď začali volat a zvát mě na návštěvu. Ale já to nepotřebuji, jsou to pro mě cizí lidé.
Na jejich pozvání jsem odpověděl jen proto, aby mě už nikdy neobtěžovali a zapomněli na mou existenci. Možná mě za to ovšem někdo odsoudí, možná se mýlím. Ale oni mě opustili v nejtěžší chvíli mého života. A teď už je nepotřebuji, stejně jako oni nepotřebovali mě. Rodiče jsou na mě hrdí, mají radost z mých úspěchů, ale za to všechno vděčím výhradně jim: je to jejich zásluha, postavili mě na nohy, když jsem překonal tolik těžkostí. Mám je moc ráda. Jsem jim velmi vděčný.
