Jeho žena nebyla zachráněna, domů si přinesl malý balíček – dceru. A ta našla svou vlastní matku. “Děvče, za kým jsi přišla?” zeptal jsem se. “Hledám svou matku, neviděla jsi ji?” Podívala se na mě asi šestiletá holčička.
Zamyslel jsem se, v tomto domě jsem bydlel docela nedávno, a pokud vím, byt, před kterým stála, byl celou dobu prázdný. Dívka se rozplakala a posadila se na schody. “Teto, my opravdu potřebujeme maminku! Ona jediná může všechno změnit, tátovi tolik chybí. Byla jsem zmatená, nevěděla jsem, jak tomu úžasnému stvoření pomoci; sama jsem neměla děti, takže jsem nevěděla, jak k ní přistupovat.
Mohla jsem ji obejmout, pozvat na čaj, ale těžko by šla k neznámé tetě. V tu chvíli mi zazvonil telefon; poprosila jsem dívku, aby nikam nechodila, a běžela jsem ho zvednout. Když jsem se vrátila, nebylo po ní ani stopy. Celý večer jsem na ni myslela, a tak jsem se rozhodla zavolat paní domácí,
“Už pět let tam nikdo nebydlí,” řekla Ljubov Ivanovna, “a proč to potřebujete vědět?” “Dnes přišla dívka, hledala svou matku. Sousedka mlčela, jako by si na něco vzpomněla. “To musí být Katina dcera, už dlouho tu nebyla. Její manžel, sám a s dítětem v náručí, už zřejmě nemohl v tomhle bytě žít, tak se odstěhoval.
Od té doby je prázdný. Víš, Ire, oni teď bydlí nedaleko, kdyby zase přiběhl, vezmi ho domů,” a žena mi nadiktovala adresu. Časem se na tuhle historku začalo zapomínat, pracoval jsem, chodil domů pozdě, odcházel brzy ráno. Jednoho dne, v předvečer novoročních svátků, jsem znovu uslyšel tiché klepání a vzlykání. Spěchal jsem ke dveřím – byla tam ona, ta samá šedooká dívka, a plakala.
“Co se ti stalo? Kde máš tátu, je doma, já hledám mámu,” řekla tiše. Vzpomněl jsem si, že mám někde zapsanou její adresu, a vyběhl jsem ji hledat, tentokrát jsem dívku požádal, aby počkala se mnou. Vešla dovnitř, rozhlédla se a posadila se na puf na chodbě.
A když jsem konečně našla ten drahocenný kousek papíru, už tvrdě spala stočená do klubíčka. Opatrně jsem dítě přenesla do obývacího pokoje na pohovku a znovu vytočila číslo bytné: “Ljubov Ivanovno, omlouvám se za potíže, vzpomínáte si, že jsem vám říkala o dítěti, které chodí do prázdného bytu naproti? Chtěla jsem ji vzít domů, ale zatímco jsem hledala adresu, holčička usnula. Bojím se, že ji bude hledat její otec.”
“Víš, Ir, bydlím kousek od nich, zkusím tam teď zajet, buď v kontaktu.” “Dobře,” zavěsila jsem telefon a bezděčně jsem dívku obdivovala. Urovnala jsem jí neposedné vlasy, poplácala ji po ramen…. Tolik jsem snila o svých dětech, ale bohužel mi nebylo souzeno, aby se můj sen splnil.
Žili jsme s manželem od srdce k srdci a přišel čas, kdy jsme uvažovali o dětech. Otěhotněla jsem hned, ale po nějaké době jsem o dítě přišla. Asi to bylo stresem v práci, čekali jsme na testy, byli jsme nervózní, pracovali jsme bez odpočinku. Když jsem se dozvěděla, že čekám další dítě, dala jsem v práci výpověď, ale osud měl se mnou zřejmě jiné plány – o toto dítě jsem opět brzy přišla.
A pak, ať jsme se snažili sebevíc, už jsem nemohla otěhotnět. Brzy poté mě manžel opustil; vím, že jeho dcera vyrůstá v jeho nové rodině, ale nikdy jsem o něm už nic neslyšela, záměrně jsem ho vyloučila ze svého života, stejně jako naše společné přátele a známé. Takto jsem žila více než sedm let, sama v pronajatých bytech. Mé myšlenky přerušilo tiché zaklepání na dveře. Spěchala jsem otevřít a nevěřila svým očím – na prahu stál můj bývalý manžel. “Jak ses sem dostala?” “Přišla jsem si pro dceru, počkej, Kirova 5, že?”
“Přesně tak. Takže tohle je vaše dcera? Pojď dál, spí,” šli jsme do kuchyně a já postavila na čaj. Nečekala jsem, že na prahu svého bytu někoho uvidím, ale život nám občas připraví jiná překvapení. Můžu Aňu vzbudit a odvést ji domů. – Nech ji spát, co se děje? Už několikrát přišla a zaklepala na protější dveře. Yura unaveně zavřel oči a pak mi začal vyprávět svůj příběh: – Před několika lety jsem v tomhle bytě bydlel s Káťou.
Tento byt zdědila po svém dědečkovi. Po svatbě jsme se do tohoto bytu nastěhovali. A brzy Káťa otěhotněla a já byl štěstím bez sebe! Vzpomínám si, jak jsem manželku vezl do nemocnice, plakala, měla strach, asi to cítila.
Vzala mě za ruku a požádala, abych se postaral o dítě, kdyby se jí něco stalo. Během porodu začaly komplikace a manželku se nepodařilo zachránit. “Je mi to líto, moc líto,” poplácal jsem Juraje po rameni, viděl jsem, jak se vzpamatovává, ale po tvářích mu znovu a znovu stékaly zrádné slzy, jako by v sobě držel všechnu tu bolest a teď mu došly síly a vyhrklo to ven.
Pak uslyšel na chodbě dupot dětských nohou. Yura se vrhl k dceři, objal ji a přitiskl k sobě. “Anyo, měl jsem strach, proč jsi odešla bez varování.” “Chci jen najít mámu.” “Najdeme ji, ale později, jdeme domů.
– “Děkuju, Iro, tady je moje číslo,” podal mi Yura vizitku, “zavolej mi, kdyby sem Anyuta zase přiběhla. Bydlíme nedaleko, cestu už dobře zná.” “Jak se dozvěděla adresu tohohle bytu?” zeptal jsem se. “Ukázal jsem jí ho,” povzdechl si, “musel jsem vyzvednout nějaké věci, Anya viděla na stěnách Kátiny fotky a od té doby sní o setkání s matkou. Řekl jsem jí, že Káťa právě odjela, ale že se určitě jednou vrátí.
Odjeli a za pár dní mi zavolal Jura. Tak jsme se s ním zase začali bavit, chodili jsme spolu o víkendech do parku, do kaváren a do kina. Aňa ke mně přilnula, a dokonce mi jednou řekla mami. “Ir,” řekl mi jednou Jura, “nastěhuj se k nám, přestaň se toulat, Aňe se po tobě stýská, často se tě ptá.” “A ty?” – “A mně,” podíval se dolů a vzal mě za ruce, “se po tobě moc stýská. Je mi to všechno líto.
