Někdy mi život připadá jako vlak, který jede podle svého jízdního řádu a je zcela lhostejný k těm, kdo vystupují, i k těm, kdo nastupují. Jeho pohyb je tak nerušený, že cestující už dávno přijali řád věcí. A i kdyby ne, stejně s tím nic nenadělají.
Nikdy nevíte, kdy na vás přijde řada a vydáte se do neznáma. Chci tento příběh vyprávět, protože brzy se na něj zapomene, život půjde dál jako obvykle a jen moji blízcí budou neustále vzpomínat a truchlit.
V naší skupině pro přípravu na zkoušky z chemie byla jedna dívka. Nebyly jsme si blízké, ale Saša byla velmi usměvavá a pozitivní a byla radost si s ní povídat. Byla jsem ve druhém ročníku studia, když naším městem otřásla ta strašná zpráva.
Srážka nákladního auta s autobusem si vyžádala mnoho lidských životů. Většina obětí byli studenti a Saša byla jednou z nich. Bylo těžké uvěřit, že jí bylo teprve dvacet let. Byla jediným dítětem svých rodičů, takže to byla nenapravitelná ztráta. Po pohřbu vyplul na povrch i příběh, který byl předtím pečlivě utajován.
Ukázalo se, že Saša měla dceru, kterou porodila v šestnácti letech a kterou vychovávali v sirotčinci. Rodiče trvali na tom, aby dítě porodila tajně a vzdala se ho, aby výchova dítěte nenarušovala její studium. Po nehodě Vasilisa Igorevna svého jednání litovala a vnučku si vzala zpět do rodiny
