Nedávno jsem viděl obrázek mladé ženy s malým dítětem, jak nastupuje do autobusu. Vypadalo to, že dítěti je několik měsíců, bylo velmi malé. Žena sama byla oblečena do drahých šatů, takže byla bohatá.
Možná se jí něco stalo s autem nebo s jejím vlastním řidičem, takže musela jet autobusem. Měla zmatené oči a bylo vidět, že autobusem cestuje jen zřídka a že je to pro ni nezvyklé.
Protože dítě bylo velmi malé, nejspíš bylo také velmi vystrašené z nového prostředí a cizích lidí, takže začalo plakat. Žena se ze všech sil snažila dítě uklidnit, ale nic nepomáhalo. Dítě bylo také velmi hlasité. Všichni cestující v autobuse však situaci pochopili, chudák žena dělala všechno pro to, aby dítě přestalo plakat, sama se necítila dobře.
A pak se jeden muž začal rozhořčovat: “Obecně, tohle je veřejná doprava, nejste tu s dítětem sama, jsou tu i lidé. Každému je ten křik nepříjemný, můžete ho nějak uklidnit, a pokud ne, měli byste z autobusu vystoupit.
Muž si myslel, že ho v autobuse někdo podpoří v jeho řeči, ale lidé se na něj jen odsuzujícím způsobem dívali. Muž se neuklidnil a začal se rozhořčovat znovu a pak ještě jednou. Nakonec jsem to nevydržel a odpověděl mu: “Vidíte, že ta žena dělá všechno pro to, aby dítě neplakalo.
Ale je velmi malé, je těžké mu teď něco vysvětlit. Představ si, že bys byl takový a matka by tě chtěla vyhodit z autobusu, protože pláčeš. Poté se muž odmlčel. Bylo vidět, že se stydí. Na zastávce, kde dívka s dítětem vystoupila, muž také vystoupil a pomohl jí nést těžkou tašku ke vchodu do dětské nemocnice.
