Je mi 44 let. Žiji sám, nemám děti a nikdy jsem nebyl ženatý. Žiji sama, nemám děti a nikdy jsem nebyla vdaná. Nějak mi to nevyšlo. A moji rodiče žijí v jiném městě. Volám jim jednou týdně a navštěvuji je jednou nebo dvakrát ročně. Nemám žádné sourozence. Ani žádné přátele nebo přítelkyně. Pracuji a pak hned jedu domů. Takhle žiju už mnoho let. A byl jsem s tímto životem docela spokojený.
Nikoho jsem nemilovala, ani děti jsem nikdy neměla ráda. Žila jsem takhle: domácí práce. Jednou jsem se rozhodla umýt ledničku a rozmrazit ji. V mrazáku jsem měla spoustu starých polotovarů: knedlíky, řízky, palačinky. Kupovala jsem je, nejedla jsem je. Rozhodla jsem se to všechno vyhodit. Dala jsem to do krabice. Šel jsem to vyhodit. Cestou jsem potkala chlapce. Bydlel o dvě patra výš, ale nevěděla jsem, ve kterém bytě. Tomu chlapci bylo sedm nebo osm let.
Několikrát jsem ho viděl, chodil s matkou. Pozdravili jsme se a já šel k popelnici. Ten chlapec se mě zeptal: “Můžu si to vzít?” Díval se na mou krabici. Řekl jsem mu, že to nejsou moc čerstvé polotovary, a on se na mě a na mou krabici tak žalostně podíval a znovu se nesměle zeptal: “Můžu si to přesto vzít?” “Ne,” odpověděl jsem. Povolil jsem mu to. Chlapec všechno opatrně odnesl a já jen stál a díval se. Pak jsem se ho zeptala na jeho maminku. Chlapec řekl, že jeho maminka je velmi nemocná.
A jeho malá sestra také. Maminka ani nevstává z postele. Chlapec mi poděkoval a odešel, pečlivě svíraje jídlo, které jsem právě vyhodil. Já jsem také odešel domů. Začal jsem si připravovat večeři. Hlavou se mi však honily myšlenky: na toho malého chlapce jsem nemohla zapomenout. Nikdy jsem nebyl příliš laskavý a nikdy jsem nikomu nepomohl. A pak jsem si nemohl pomoct, otevřel jsem dveře ledničky a začal dávat jídlo do sáčku:salám, cibule, sýr, mléko, brambory, maso, sušenky.
Začal jsem stoupat po schodech a pak jsem si uvědomil, že ani nevím, kam jdu: neznám číslo bytu. Několik minut jsem tam nerozhodně stála. Pak jsem náhodně zazvonila na zvonek. Hned jsem měl štěstí: dveře mi otevřel ten kluk. Požádal jsem ho, aby mě pustil dovnitř.
Chlapec mě pustil dovnitř. Byt byl čistý, ale všechno bylo velmi chudé a staré. Na posteli ležela mladá žena a vedle ní na posteli ležela malá holčička. Uvědomil jsem si, že mladá žena i děvčátko jsou velmi nemocné. Nakrmil jsem je a zavolal záchranku. Přijel lékař záchranky, vyšetřil je a předepsal jim léky. Šel jsem do lékárny a všechno jsem koupil. Koupila jsem dětskou výživu a malého plyšového medvídka pro dítě. Přespala jsem u Oleny. Tak se ta mladá žena jmenovala. Pocházela z Podolska, ale když jí tragicky zemřel otec a matka se opila, babička ji odvezla do Moskvy.
Její babička byla velmi přísná a Olenu nikdy nerozmazlovala. Pak babička zemřela a Elena zůstala úplně sama. Její matka zemřela ještě dříve než babička: uhořela na vodku. Elena pracovala jako prodavačka a žila poklidným životem.
Pak potkala Sašu a zamilovala se do něj. Snila o tom, že se vezmou a budou velmi šťastní. Saša jí však udělal dítě a opustil ji. Tak se Elena ve svých devatenácti letech stala svobodnou matkou. Nechala Jegorku samotnou a myla vchody. Když Jegor dospěl, Lena se vrátila k práci v obchodě, kde dříve pracovala. Zpočátku bylo všechno v pořádku. Pak ji ale znásilnil majitel obchodu.
Po znásilnění Lena otěhotněla. Když to majitel obchodu zjistil, vyhodil Lenu na ulici. Po narození dcery se Olena ujala příležitostných prací. Sotva vycházela s penězi. Své děti však neopustila a nepila vodku. “Lena mi poděkovala a řekla, že až se uzdraví, uklidí mi byt a odpracuje si všechny peníze. Řekla jsem jí, že to nemusí dělat.
Tu noc jsem spal velmi špatně. Pořád jsem přemýšlel: Proč vlastně žiju? Proč takhle žiju? Na rodičích mi moc nezáleží, nikoho nemám rád, vydělávám peníze, ale nemám je za koho utratit. O pár dní později mi Jegorka ráno přinesla celý talíř horkých palačinek. Ty horké a chutné palačinky rozpustily led v mé duši. Vzal jsem si v práci volno a vyrazil do nákupního centra. Tam jsem nakoupil spoustu oblečení pro Jegorku a jeho malou sestřičku. Uvědomila jsem si, že dělat dobro je tak příjemné a je to dobrý pocit, když na vás druzí čekají a potřebují vás. Uplynuly dva týdny.
Během této doby jsme se s Elenou a jejími dětmi velmi spřátelily. Teď už jen utíkám z práce domů, protože na mě čekají lidé, kteří mě tolik potřebují. Moc mě potěšilo, když mě Jegor při naší procházce objal a řekl: “Jak jsi krásná a milá, teto Káťo! ‘ Uvědomila jsem si, že jsem předtím žila špatně. Ale teď má můj život smysl. Má váš život smysl? Pro co žijete?
