Když mi bylo deset let, můj otec se podruhé oženil. Nevlastní matka rychle otěhotněla a porodila mému otci syna. Stala jsem se bezplatnou chůvou, pomocnicí v kuchyni a uklízečkou v jednom.
Rodina mi říkala “Hej, ty”. Nosila jsem oblečení, které mi už dlouho bylo malé, a můj bratr dostával každý druhý den nové hračky. Když vyrostl, byla jsem zbavena osobního prostoru: Byl jsem přestěhován do kuchyně a bratr dostal můj pokoj.
Snad jediné, za co jsem otci vděčný, je to, že okamžitě ukončil všechny pokusy mé nevlastní matky mě bít. Morální ponižování však nezakázal. Každý den jsem slýchala, že jsem ošklivá – nikdo mě nebude chtít, a že jsem hloupá – nikdy nedostanu vzdělání a budu pracovat jako uklízečka.
Macecha mi každý den říkala, že mě v domě bude tolerovat jen do mých osmnáctých narozenin a že v den mých narozenin mě vyhodí na ulici.
Všechny prázdniny jsem trávila u babičky. Také mě považovala za “černou ovci” rodiny. Proklínala den, kdy si její syn vzal mou matku, a byla ráda, že moje matka zemřela.
Šest měsíců před svými osmnáctými narozeninami jsem zaslechl rozhovor mezi otcem a macechou a všechno mi to začalo dávat smysl. Macecha řekla, že s tím nikdy nebudu souhlasit, a otec ji ujistil, že mě přesvědčí, abych na něj přepsala byt, a není se čeho bát.
No, mýlil se. Moje nevlastní matka se skutečně měla čeho obávat. Už mi nevadilo, že do mě mladší bratr rýpe a pošťuchuje mě.
Dřív jsem se své plnoletosti bála, ale teď jsem se na ni těšila. Mé narozeninové oslavy se zúčastnili všichni zúčastnění: můj otec a nevlastní matka, babička a rodiče mé nevlastní matky. Po mé první oslavě s čajem a dortem po osmi letech mi řekli, abych se připravila. Když jsem se zeptala, kam jdu, babička mi odpověděla:
– Dnes jsi dospělá. Ode dneška jsi za své činy zodpovědná sama. Dnes je také den, kdy poděkuješ své rodině za všechno, co pro tebe udělala. Teď půjdeš s otcem k notáři a odevzdáš mu byt. Tento byt jsi zdědil po své matce, ale tak to být nemělo. Slíbila, že ho přepíše na syna, ale dala ho tobě. Teď ale splníš svou povinnost, připrav se.
Tvářili se tak slavnostně, že jsem jen stěží zadržoval smích.
– Ano, babičko. Poděkuji své rodině za všechno, co pro mě udělala. Jako poděkování je dnes nevyhodím, ale dám jim týden na sbalení. Čas se krátí.
Ach, co to začalo. Obvinili mě, že jsem nevděčná, macecha na mě křičela, že vychovala hada, a otec mi dal pěstí do obličeje. Nevlastní rodiče začali říkat, že ji varovali před nevděčností cizích dětí. Babička odešla a práskla dveřmi.
Odstěhovali se. Nastěhovali se k babičce.
O několik dní později přijel můj otec. Dal mi papír, řekl, že když jsem se nevzdal bytu, musím zaplatit tento dluh, a odešel. Byla tam uvedena určitá částka.
A co to, že rodiče jsou povinni vyživovat své nezletilé děti? To mého otce zřejmě vůbec nezajímalo. Našla jsem si práci a posledních šest měsíců jsem otci každý měsíc dávala třetinu svého platu na splácení tohoto dluhu.
Bude mi trvat asi sedm nebo osm let, než ho splatím. Ale pak budu úplně volný.
