“- No ne, už toho bylo dost! – vykřikl jsem nakonec. – Jsi dospělý člověk. Půjčku i byt sis vzala na vlastní riziko. Co sis myslela? Že až půjde do tuhého a ty už si nebudeš moct dovolit sójové latté cestou do práce, maminka tě bude zase podporovat? To se ti snad zdá!”
Veronika byla vždycky dost náročná. Prostě taková byla a já si na to zvykla a i ona si občas uvědomí, že překročila hranici. Její chování v poslední době je však nepochopitelné!
Rozmazlovali jsme ji
Oba jsme s manželem vydělávali slušné peníze, takže si Vera mohla vždycky dovolit módní oblečení, výlety do města s kamarádkami a každoroční zahraniční dovolené. Zvykla si na to tak, že jsem se v jednu chvíli začala opravdu obávat, jak zvládne dospělý život. “Vždyť jí nikdo nenabídne deset tisíc na ruku v prvním zaměstnání po univerzitě! Co pak bude dělat? Skončí s kariérou úplně?”, říkala jsem si.
– Netrapte se kvůli přídavkům. Dnešní mladí lidé jsou jiní, jsou schopnější bojovat sami za sebe. To je dobře. Alespoň máš jistotu, že se nenechá vykořisťovat za minimální mzdu a nebude se ostýchat jít si pro zvýšení platu. S tím má spousta lidí problém,” vysvětlil mi manžel.
– No, možná ano, ale lidé jí nejspíš rychle přilepí nálepku drzé a nárokové naivky… To nechci.
– Jde to mimo tebe. Myslím, že je lepší, když tě někdo označí za drzou a postaví se ti do cesty, než když neznáš svou cenu a necháš se vozit,” odpověděl Janek rozhodně.
“Možná má pravdu,” uvažoval jsem, než jsem usnul. Koneckonců mi šlo hlavně o to, aby byla dcera šťastná a aby se jí dařilo… Takže možná je vlastně správnější její přístup než můj? Ve skutečnosti jsem na “svou řadu” ve firmě čekala velmi dlouho. Mnoho let jsem pracovala za psí peníze, dělala zadarmo přesčasy a podlézala nadřízeným, abych konečně mohla povýšit a začít žít na úrovni.
Hned dostala dobrou práci
Když její dcera dokončila vysokou školu, začala se manželova teorie naplňovat. Veronika neměla problém najít dobrou práci, a to ani navzdory nedostatku zkušeností. Pracovní smlouvu dostala hned, a zaměstnavatelé dokonce souhlasili, že na ni počkají o dva týdny déle, protože se chystala… odjet na hudební festival do Belgie.
– Wero, nestydíš se klást takové podmínky? Tohle je vážná práce, ne škola! – pokárala jsem ji.
– Ale v čem je problém? Souhlasili, takže jim na mně záleží. Nevyčítám jim to. Na univerzitě jsem dělala spoustu dobrovolnické práce navíc a stáže zdarma. Mám víc zkušeností než většina lidí v mém ročníku, i když jsem ještě nikde pořádně nepracovala,” odpověděla dcera rozhodně.
No, mohla jsem být jedině ráda, že se nám podařilo vychovat tak sebevědomou dívku, i když tohle její sebevědomí mi až příliš často zavánělo narcismem. “Ale to je možná můj problém, ne Veroničin…,” uvažovala jsem. V práci si mé dcery skutečně vážili, protože se jí podařilo velmi rychle povýšit a získat slušný plat. Ve třiceti letech už byla vyšší manažerkou a měla pod sebou tým lidí. Většina jejích stejně starých kolegů stále vydělávala almužnu a snažila se prorazit skleněný strop.
Peníze jí zamotaly hlavu
S povýšením přišly vyšší platy a prémie, a tak se Veronika opět usadila na určité životní úrovni. Mohla si dovolit vzít si půjčku na poměrně velký byt a splátky platit sama. Luxus, o kterém si dnes mnozí její vrstevníci mohou nechat jen zdát! Bohužel se na jejím přehnaném sebevědomí nakonec svezla její dcera. Zvykla si na dobré věci a nepředpokládala, že v určitém okamžiku může její šťastná hvězda vyhasnout. To se také stalo: nejprve se v důsledku postpandemické krize mírně snížily platy všem v její firmě a pak splátky úvěrů kosmicky poskočily.
– Bez rozmýšlení bych změnila práci, ale příští rok mám dostat opravdu slušný bonus za pět let práce pro firmu… Stojí za to vytrvat, protože jsou to opravdu dobré peníze,” povzdechla si dcera těžce při jedné z návštěv v rodinném domě.
– ‘Neboj, všichni to mají těžké, nejsi jediná, koho krize postihla. Buď ráda, že si ještě můžeš dovolit splátku a že máš pořád co jíst. Někteří lidé jsou na tom hůř,” utěšovala jsem ji, ale nezdálo se, že by ji to vyvedlo z míry.
No, Veronice bylo jedno, že jiní to mají v životě mnohem horší než ona. Záleželo jen na těch, kteří se měli ještě lépe. Jen s nimi se zvyklá srovnávat, takže její pohled byl obvykle silně zkreslený.
Nevážila si toho, co měla
Samozřejmě jsme dceru pravidelně zvali na obědy a já jí po nich s radostí balila zbytky jídla do krabiček s sebou, ale finančně jsme Veroniku nepodporovali. Bylo jí přes třicet a s výdaji si dokázala poradit, hlady netrpěla. Kromě toho, kdo kdy slyšel o tom, že by rodiče finančně podporovali třicetiletou manažerku ve firmě?
Vera se musela smířit s tím, že její životní úroveň dočasně poklesne. Už žádné ovoce z biotrhu, drahé francouzské parfémy a krabičkové diety. Nastal čas spřátelit se s diskontními obchody, parfémovanými vodami z řetězce a postáváním u hrnců. Dcera si stěžovala, jako by od nynějška musela jíst přinejmenším jen to, co si sama uloví, a to vše po šestnácti hodinách orby na poli…..
– Ježíšmarjá, jak lidé v téhle krizi žijí! Je to sotva existence, ne život… – trucovala.
– Drahá, opravdu si važ toho, co máš. Máš na život, máš na účty… – vypočítával jsem.
– Eh, ale jaký život… Dobře, a co ty? – náhle změnila téma.
S manželem jsme si naplánovali dovolenou na celý život.
– A na kulaté výročí svatby jedeme s mým tátou na Maledivy! Tuto cestu plánujeme už roky, také jsem moc ráda, že se to konečně uskuteční,” informovala jsem ji nadšeně.
Veronika se na mě nechápavě podívala.
– Není to pro tebe moc dobré? – poznamenala chladně.
– No, pracujeme na tom a máme to,’ odpověděl jsem.
– A já nepracuju?! – rozhořčila se. – Na nejvzdálenější letošní dovolenou jsem jel do Jastarni! O exotických ostrovech si můžu nechat jen zdát!
– Věro, ale my jsme o něco starší, na vyšších postech, máme víc odslouženo… A dům je splacený. Myslím, že je jasné, že máme trochu víc peněz,” vysvětlovala jsem dceři, jako bych mluvila k desetiletému dítěti.
– Ale nepřemýšlela jsi o tom, že bys část těch peněz, kterými evidentně přetékáš, použila na přeplacení mé půjčky? Abys mi trochu ulehčila? Opravdu? Nic? – zaútočila na mě náhle.
Moje dcera mě rozrušila
Chvíli jsem si myslela, že si ze mě dělá legraci, ale díky jejímu výrazu jsem pochopila, že to myslí smrtelně vážně.
– Veroniko, je ti přes třicet let! To ti má tvoje matka dávat peníze? Ale prosím tě! – Vynadala jsem jí.
– Dřív jsem ti je nebrala, ale myslela jsem, že je povinností rodičů pomáhat svým dětem. Zvlášť v situacích, jako je tahle,” pokračovala drze.
– V jakých situacích? Věro, ty si můžeš dovolit platit obrovskou splátku půjčky sama, bez partnera. Ano, nechodíš čtyřikrát týdně do hospody a do kina, nejezdíš třikrát ročně na dovolenou, ale hlady taky neumíráš! Zdá se, že opravdu nechápeš, že máš pořád ještě štěstí!
– Pro mě velké štěstí! Sklízíš hlavně proto, abys měla peníze na zaplacení účtů a pak si koupila lesk na rty z nejlevnější drogerie… – zamumlala.
– Představ si, že takhle žije spousta lidí! A k tomu mají často děti, nemoci a další výdaje! Ty jsi úplně mimo! – Rozčílila jsem se.
– Já? Já přece nejezdím na luxusní dovolenou za desítky tisíc, když je moje dítě ve finančních potížích až po uši!
– No ne, už toho bylo dost! – vykřikl jsem nakonec. – Jsi dospělý člověk. Půjčku i byt sis vzala na vlastní riziko. Co sis myslela? Že až půjde do tuhého a ty už si nebudeš moct dovolit sójové latté cestou do práce, maminka tě bude zase podporovat? To se ti musí zdát! Kromě toho, o jakých těžkostech to vůbec mluvíš? Nejste zadluženi u bank, nepůjčili jste si od přátel, nemáte nad hlavou exekutora… Jestli si pořád myslíte, že jste na tom nejhůř na světě, pak je opravdu čas navštívit terapeuta!
Dcera na mě vytřeštila oči a už se chystala otevřít pusu, aby mi něco vyčetla, ale hned ji zavřela. Hrdě zvedla hlavu, pak se zvedla ze židle a odešla z kuchyně. Už čtrnáct dní se mnou nepromluvila, takže je zjevně stále uražená. No dobře, nemůžu se tím trápit, vždyť jedu na životní dovolenou!