“Promyslela to chytře. Nejenže se chtěla přiživit na mém synovi, ale měla v plánu chytit do svých sítí i dalšího muže. Já jsem ji však nehodlal pustit z řetězu. Měl jsem v ruce důkaz, že se o má vnoučata nedokáže postarat. Jestli si má pořídit děti, tak jedině přes mou mrtvolu.”
Povinností rodiče je vést své dítě tak, aby mělo před sebou co nejsnazší cestu. Když však dítě vyroste, všechny rodičovské rady jsou zapomenuty. Když mi Paul představil Dagmaru, okamžitě jsem si uvědomil, že je to přesně ten typ ženy, před kterým jsem svého syna vždycky varoval. Vzala si ho s plánem zbohatnout, ale to jsem nechtěl dopustit.
Viděl jsem v jejích očích chamtivost.
Jsem na své dítě hrdý. Paul nepocházel z bohaté rodiny, ale to mu nebránilo v tom, aby uspěl. Zaplatil jsem mu studium, víc jsem si nemohl dovolit. Zbytek byl v jeho rukou. Ten ne zrovna slepý chlapec uměl své vzdělání dobře využít. Když dostudoval, začal pracovat pro firmu zabývající se vývojem počítačového softwaru. Propracoval se nahoru a dnes si může dovolit pohodlný, prosperující život. Jediné, co mě trápilo, bylo, že byl stále sám. Až mě nakonec mile překvapil.
Ten večer jsem seděla v křesle a luštila křížovku. Ze soustředění mě vytrhlo zvonění telefonu.
– Ahoj, Paule,” pozdravila jsem syna.
– Ahoj, mami! Jak se dnes máš? – vykřikl téměř zpěvavě. Okamžitě jsem si uvědomila, že má dobrou náladu.
– Tak dobrou jako vždycky. Proč jsi dnes tak veselý? Stalo se něco dobrého?
– Vlastně ano, ale chci ti o tom říct osobně. Co kdybych se zítra zastavil na oběd?
– Skvělý nápad! – Byl jsem nadšený.
– V tom případě tam budu ve 14:00. Zapomněla bych na to nejdůležitější… vzít si porci navíc, protože tam nebudu sama.
– A s kým půjdeš ty, synku?
– Je to překvapení. Až zítra – odpověděl záhadně a zavěsil telefon.
“Myslím, že si konečně pořídím snachu.” “To je v pořádku. – V tu chvíli jsem si pomyslel. Ukázalo se, že jsem trefil jackpot.
Přesně ve 14 hodin se ozvalo zaklepání. Vyšel jsem z kuchyně a otevřel dveře.
– Mami, dovol, abych ti představil Dagmaru, řekl nadšeně, když ve dveřích míjel mladou brunetku.
– ‘Ráda tě poznávám, Paul mi o tobě hodně vyprávěl,’ řekla a natáhla ke mně ruku.
Nepřekvapilo mě, že se můj syn o tuto dívku zajímá. Už na první pohled bylo zřejmé, že Dagmara se mužům nevyhýbá. Dlouhé nohy, výrazná ňadra, oči velikosti talíře – na takovou ženu se na ulici budou dívat mladí i staří.
Ale viděl jsem v ní něco víc.
Ten pohled… vypočítavý a chamtivý. Věřím na první dojem a ona mě, mírně řečeno, neokouzlila. Přesto jsem si pomyslel: “Elo, nesuď knihu podle obalu. Koneckonců, nevychovala jsi žádného hlupáka a tvůj syn ví, co dělá.” A tak jsem se zamyslela.
– Je mi ctí, mladá dámo. Nestůjte jen tak ve dveřích, jděte dovnitř.
Při obědě mi vyprávěli, jak se seznámili. Ona pracovala v kavárně, kam on chodil o přestávkách v práci. Zajímal mě minulý čas této výpovědi. Vím, že bych neměla být zvědavá, ale ta otázka se mi sama od sebe vynořila z úst.
– Říkal jste, že jste pracoval v kavárně. A kde pracuješ teď?
– Nikde. Propustili mě z práce,” řekla.
– “Mami, Dagmara je těhotná,” dokončil Paul její myšlenku.
– Těhotná? – Zeptala jsem se nevěřícně.
– Ano, mami. Je to čtvrtý týden.
– A jak dlouho spolu chodíte?
– Dva měsíce, ale máme se moc rádi,” odpověděla mi Dagmara.
– Přesně tak, máme se moc rádi a budeme se brát,’ prohlásil Paul a ona natáhla ruku a ukázala prstýnek.
Druhý den jsem zavolala synovi. Požádala jsem ho, aby ke mně hned po práci přišel a pomohl mi přestavět skříň. Neměla jsem v plánu předělávat skříň. Jen jsem chtěla, aby přišel sám.
Ukázalo se, že moje snacha je menší.
– Nezlob se za ten malý podraz, ale chtěla jsem s tebou mluvit. Jen s tebou.
– Mami… Vím, že si myslíš, že na to moc spěcháme, ale…..
– Nejde o můj názor, synu. Jde o tebe. Co o té ženě vlastně víš?
– Vím, že ji miluju, a to mi stačí. Tohle jsme neplánovali.
– Odpusťte mi mou přímočarost. Vím, že to pro tebe bude trapné, ale musím se zeptat… Copak jste se neopatřili?
– Máma: Do toho ti nic není, ale když už se ptáš, ano, chránili jsme se. Pilulka zřejmě není stoprocentně účinná. Já už jdu, musím vzít Dagmaru k doktorovi.
– Doufám, že sis to dobře promyslel,” řekl jsem mu ve dveřích. – Nezapomeň, že děti tě ještě nezavazují ke svatbě.
– Mami, nech toho! – pokáral mě. – Nejsem idiot.
– Já vím, že nejsi – potvrdila jsem a usmála se, abych alespoň trochu rozptýlila atmosféru. – Už utíkej a nenechávej svou snoubenku čekat.
Paul ve mně jen podnítil podezření. Měla jsem dojem, že schválně vynechala jednu nebo dvě pilulky. A pak tu bylo to neuvážené rozhodnutí. Která žena se vzdá práce v prvním měsíci těhotenství? Jako by se chtěla vžít do role chůvy.
Úzkost mě neopustila po zbytek dne. Večer jsem dostal zprávu od Pavla, která ve mně vzbudila smíšené pocity. V obsahu bylo jen jedno slovo: “Dvojčata!”. Na jednu stranu jsem byla šťastná, že se stanu babičkou, ale matku svých vnoučat jsem si představovala jinak.
Byli manželé ještě před rozpadem manželství. Svatba byla elegantní a honosná. Pouhým okem bylo zřejmé, že Pavel utratil značnou sumu, ale já jsem se do toho nemíchala. Koneckonců to byl jeho život. Po narození dětí moje snacha nesklízela žádnou práci.
Při každé příležitosti vysazovala kluky u mě a sama chodila ven s kamarádkami, zatímco můj syn pracoval pro rodinu. Ne že bych si stěžoval. Ti malí uličníci jsou celý můj svět, ale říkala jsem si, že tady něco nehraje. Pokud se rozhodli, že se bude starat o domácnost, tak mi to nevadí. Ale proboha, ať se zbaví svých manželských a rodičovských povinností.
Konečně ukázala svou pravou tvář.
Viděla jsem, že Paul je jako otec šťastný a spokojený. Měl jsem však dojem, že ho role Dagmařina manžela přestala bavit. Stále častěji mě navštěvoval sám, a když jsem se ho zeptal, jak se jim daří, odpověděl povrchním “dobře”. Netlačil jsem na něj, aby mi řekl, co má na srdci. Věděla jsem, že se svěří, až bude připraven.
Potvrzení toho, že jejich manželství je podvod a že jsem měl celou dobu pravdu o své snaše, přišlo samo. Byl pátek. Ráno mi Dagmara přivedla chlapce.
– Co to bylo tentokrát? Ke kosmetičce nebo ke kadeřnici? – Zeptal jsem se s úmyslnou zlomyslností, jakmile byli kluci uvnitř.
– Jestli je pro tebe hlídání vnoučat problém, tak to řekni.
– Moc dobře víš, že o tomhle nemluvím.
– Já nevím. Spěchám, nemám čas mluvit.
Po obědě si dvojčata zdřímla. Měla jsem volný čas, tak jsem s telefonem přešla k oknu, opřela se o parapet a začala rozkládat virtuální pasiáns. Najednou jsem si všiml, že pod klecí stojí moje snacha.
“Matka roku se konečně odhodlala přijít a vyzvednout děti”. – Pomyslel jsem si. Než stačila vstoupit, zazvonil jí telefon. Zvedla ho. Bydlím ve druhém patře, takže jsem všechno dokonale slyšela. Hnán předtuchou jsem zapnul kameru a začal nahrávat.
“Ano, pracuji na tom. Už mě nebaví žít s tímhle nedochůdčetem. (…) A proč bych se měl starat o peníze? Na každé dítě mi zaplatí nejméně dva a půl tisíce. Plus pět set plus přídavky pro svobodné matky a budu si žít jako kobliha. (…) No tak, soud mi určitě přidělí byt. (…) Do té doby si najdu jiného bohatého jelena, a když bude třeba, pořídím si s ním i dítě.
Chytře vymyšlené
Nejenže se chtěla přiživit na mém synovi, ale také plánovala, že do sítě dostane jiného muže. Já jsem ji však nehodlala pustit z řetězu. Měl jsem v ruce důkaz, že se o má vnoučata nedokáže postarat. Pokud si má pořídit děti, tak jedině přes mou mrtvolu.
Ukázal jsem Paulovi video. Myslela jsem, že bude reagovat hůř. On však nevypadal překvapeně.
– Měla jsi pravdu, mami. Měla jsi pravdu ve všem.
– Synu, opravdu nevím, co říct…..
– Nemusíš říkat nic. Dlužím to sám sobě. Varoval jsi mě. Ale nakonec z toho vzešlo něco dobrého, ne? – řekl a okamžitě se rozzářil.
– Samozřejmě, že ano, synu. Kluci jsou báječní a ty jsi skvělý otec.
– Teď už jen musím bojovat, aby zůstali se mnou. S těmito důkazy by to neměl být problém.
