“Už byli manželé jen na papíře. Petr říkal, že už dlouho nemají nic společného, že se ještě nerozvedli jen kvůli dětem. Přátelé mi tuto verzi potvrdili, takže jsem se necítila provinile. Petrovy děti mě od začátku neměly rády, ale doufala jsem, že je časem přejdou špatné nálady a pochopí, že to jejich matka je čarodějnice – ne já.”
Můj život se náhle a nenávratně zhroutil. Před rokem zemřel můj dlouholetý partner Peter. Poznala jsem ho, když mi bylo necelých třicet, on byl starší – ženatý a s dětmi. Formálně vzato jsem jeho vztah rozbila, protože jsem to byla já, kdo přispěl k rozvodu. Na druhou stranu už byli manželé jen na papíře.
Petr říkal, že už dlouho nemají nic společného, že se ještě nerozvedli jen kvůli dětem. A já věřím, že to byla pravda, protože když jsem se setkal s jeho přáteli, potvrdili mi tuto verzi. Ostatně i jejich postoj ke mně o tom svědčil – přijali mě.
S Piotrovou ženou jsem se nikdy nesetkal
Podle toho, co jsem o ní slyšel, nelituji. Tvrdil, že byla výjimečná materialistka a její oblíbenou zábavou bylo pomlouvat ostatní. Poznal jsem však Petrovy děti. Agátě bylo tehdy šestnáct, Markovi čtrnáct. Od začátku mě neměly rády a já se jim vůbec nedivím. Myslely si, že jsem rozbil manželství jejich rodičů a vzal jim otce. Pravda, jezdili za námi pravidelně na víkendy, někdy jsme dokonce vyjeli za město a jednou jsme spolu strávili dovolenou v Řecku.
Ale o sympatiích nebo dokonce lhostejnosti z jejich strany se dá těžko mluvit. S obtížemi mě tolerovali, nebo se spíše smířili s tím, že do otcova rozhodnutí nemají co mluvit a musí mě snášet. Trápilo mě to, ale abych byl upřímný, nedalo mi to spát. Protože proč se trápit něčím, s čím nemůžete nic dělat? Co bych neudělal, jak bych se nepokusil, jsem stále nevěděl. Kromě toho, že mě děti neměly rády, nijak zvlášť neovlivňovalo atmosféru doma.
O víkendech jezdili k otci a já jsem to přijímal. Když byli, vzdálila jsem se a doháněla četbu nebo domácí práce. Kromě toho děti už byly v té době velké, takže po několika letech začaly žít každé samostatně a s námi, respektive s otcem, se stýkaly jen velmi zřídka. A já a Peter? No, byli jsme šťastní. Přiznám se, že na začátku naší známosti jsem doufala v rozšířenou rodinu. Netajila jsem se tím – chtěla jsem mít vlastní děti. Piotr tou myšlenkou nebyl příliš nadšený, ale ani se jí nebránil.
Jediné, s čím jsem musela počítat, bylo, že to případné dítě bude nemanželské, protože Piotr ještě nebyl rozvedený. Beata dělala všechno pro to, aby mu znepříjemnila život a hlavně aby mu zabránila založit nový se mnou. A já jsem nemohla čekat na rozvod – stárla jsem, a pokud jsem chtěla dítě, musela jsem se rozhodnout co nejdřív. Začali jsme se tedy snažit rozšířit naši rodinu a já jsem tajně doufala, že až porodím, Petr už bude svobodný muž.
Život bohužel píše své scénáře
Petr se už dávno rozvedl a já stále nebyla těhotná. Věděla jsem, že to není jeho vina – je přece otcem. Šla jsem tedy k lékaři a začala si dělat testy. Ukázalo se, že mám něco s hormony a že pravděpodobně nebudu moci mít děti. Lékař se sice zmínil o léčbě, ale varoval mě, že trvá dlouho a nemůže zaručit úspěch.
Kromě toho, i kdybych otěhotněla, mohla bych mít problémy s udržením. Vzdala jsem se svého snu o mateřství. Chtěla jsem se vyhnout dlouhé léčbě, častým výpovědím z práce. A bála jsem se, že snažení bude určovat můj život, a bála jsem se, že by to na Petra mohlo být příliš. Nemohla jsem ho ztratit!
Nevím, proč jsme také přestali mluvit o svatbě. Jako by to bylo důležité jen pro případ, že bychom se stali rodiči. Chápu, že pro něj to bylo nedůležité, ale kupodivu mě to taky tak nějak přestalo zajímat. Nemůžu říct, že na začátku našeho společného soužití oficiálně byly neshody, vycházeli jsme spolu.
Ale později… Vím, že se říká: “láska až za hrob” je klišé a fráze, ale v našem případě se přesně tohle stalo. S každým dalším rokem v nás vzájemný cit kvetl a sílil. Možná to bylo i tím, že jsme oba byli dospělí, plně zodpovědní a svým způsobem životem zkušení. A neměli jsme žádné finanční problémy! Petr sice už několik let platil poměrně vysoké alimenty, ale také dost vydělával. Já jsem byla také soběstačná.
Před tuctem let jsme dospěli k závěru, že prodáme můj byt a koupíme si chatu. Oba jsme milovali přírodu, já jsem vždycky snila o vlastní zeleninové zahrádce, Petr chtěl pěstovat ovocné stromy a experimentovat s domácími likéry. A doufali jsme, že si ve stáří budeme moci užívat náš malý zelený koutek a prožít zde společně klidný důchod.
Peter chtěl, abych chalupu vlastnila já, protože hlavní příspěvek na ni pocházel z prodeje mého bytu. Protože si však půjčku bral on, myslela jsem si, že bude výhodnější, když se majiteli staneme oba. Tím jsme obešli formality a já na tom neviděla nic špatného. Koneckonců ani jeden z nás neměl v úmyslu toho druhého podvést. A peníze jsme do našeho bungalovu vkládali poctivě, oba.
Strávili jsme roky jeho zdokonalováním.
Měl to být sen, jediný, a přesně takový byl. S krbem na krbové římse, modřínovými podlahami, kachlovým sporákem v jídelně… Ani jeho děti neskrývaly nadšení, když nás navštívily. Zdálo se, že to byla jediná chvíle, kdy jsem s nimi navázal nit porozumění. Agáta měla stejně jako já ráda květiny a hrabání se v půdě.
Marek uvítal nápad zařídit kuchyň v rustikálním stylu, a dokonce nám koupil nějaké pomůcky na trhu se starožitnostmi. Chalupa nás zase o něco více sblížila. Myslela jsem si, že časem to všechno bude fungovat ještě lépe. S Petrem jsme už byli v důchodu a mohli jsme si celý den užívat společnosti toho druhého a našeho milovaného pozemku.
Děti nás navštěvovaly zřídka, ale s výrazným potěšením. Dokonce jsem doufal, že až si založí vlastní rodiny a budou mít děti, začnou s námi trávit trochu víc času. Bohužel před rokem se všechny tyto plány náhle zhroutily. Petr zemřel a s ním zemřel i smysl života. Zůstaly mi jen vzpomínky a naše chalupa, kde stále žil jeho duch.
Bohužel se ukázalo, že i ta mi měla být odebrána. Jednoho dne mi Marek zavolal. Řekl, že podle zákona jim po otcově smrti náleží dědictví. A v rámci tohoto dědictví měli převzít polovinu domu. Nebo spíš polovinu peněz z jeho prodeje. Byl jsem zdrcený. Doufal jsem, že zde dožiji své dny. Potom by jim stejně všechno patřilo, protože komu bych to odkázal? Myslela jsem si, že i oni mají dům rádi a nebudou ho chtít prodat.
Mluvila jsem s nimi o tom.
Nabídl jsem jim, že tu zatím budu žít a že jim všechno odkážu v závěti u notáře. Nechtěli souhlasit. Řekli, že je můžu vyplatit. Ale jak? Nikdo mi nechtěl dát půjčku, ani na dům! V mém věku už vůbec ne! Ostatně, možná by to udělali, dům je dobrá záruka, jenže polovina patří dětem, a ty s tím nesouhlasí. Vypadá to, že na stará kolena zůstanu se zlomeným srdcem, sama a bez domova. Ano, dostanu nějaké peníze z prodeje domu, ale co z toho? Nemám sílu začínat znovu, předělávat byt… A vůbec, proč bych měla?
Je mi toho domu tak líto. Je tam tolik mého a Petrova srdce, tolik našich vzpomínek, lásky. Myslela jsem, že to jeho děti chápou. Ale ony milují jen peníze, stejně jako jejich matka…..
