Když jsme se s manželem vzali, pořídili jsme si novou pračku. Byl to ten nejdražší dárek. Moji bratři uspořádali sbírku, aby nám touto koupí udělali radost.
Po svatbě jsme se přestěhovali do pronajatého bytu. Moji bratři bydleli nedaleko, takže jsme se často setkávali s jejich manželkami, ale naše vztahy byly napjaté.
Olga, manželka staršího bratra, byla velmi upovídaná, ale neškodná. Ludmila byla naopak záhadná: odměřená, uzavřená, mlčenlivá. Doma jsme se navštěvovali jen zřídka, ale jejich děti nás často navštěvovaly, zejména Ludmiliny děti, šestiletý syn a čtyřletá dcera.
Přišli bez ohlášení, sami si otevřeli dveře a vzali si, co chtěli. V mládí jsem byl velmi plachý – bál jsem se jim říct i jen slovo.
Po narození mé dcery se situace zhoršila. Žili jsme velmi skromně a museli jsme na všem šetřit. Dceři jsem kupovala sušenky, ovoce a maso, zatímco my s manželem jsme jedli levnější výrobky.
Děti mých bratrů se nestyděly prohledávat všechny šuplíky a pátrat po nich. Samozřejmě jsem je pohostila, ale nemohly se nabažit, chtěly si vzít všechno. Rodiče mě v dětství učili, že si od hostů nesmím nic brát bez požádání, ale u bratrových dětí bylo těžké vidět byť jen náznak disciplíny.
Když jsem si uvědomila, že mluvením se problém nevyřeší, začala jsem zamykat dveře. Dokázali klepat celé hodiny – pak manželovi došla trpělivost, okřikl je a návštěvy skončily.
Jednou jsem vařila večeři a Ludmila vešla bez zaklepání. Ani nepozdravila, ale hned se zeptala:
– Kde je pračka?
– V koupelně,” odpověděla jsem pohotově.
– “Moje je rozbitá, tak si vezmu tvoji. Místo aby nám koupil novou, koupil ji manžel tobě, tak ti ji zabavuju!
– Nebyl to jen tvůj manžel, kdo mi ho dal. Přispěli na něj všichni bratři.
– Je mi jedno, kdo ty peníze věnoval. Nikdo se mě neptal, nesouhlasila jsem. Jak mám prát prádlo, rukama? Rychle si odtamtud odneste prádlo.
Začala jsem všechno vytahovat a brečela jsem ze stresu. Ani tomu nevěnovala pozornost, sbalila pračku do kufru a odjela.
Po několika dnech jsem požádala o vrácení pračky, ale dostalo se mi kategorické odpovědi “ne”. Měla jsem švagrové plné zuby. Rozhodla jsem se promluvit si s manželem a ten se okamžitě vydal za mým bratrem. Dlouho spolu mluvili, on se vrátil a řekl:
– Ludmila se zjevně nezměnila. Zlobila mě už před svatbou. Ale s tou pračkou si nedělej starosti, bratr slíbil novou.
Svůj slib dodržel, ale přivezl pračku Frania, ne moderní. Omluvil se za svou ženu, ale s jejím chováním nemohl nic dělat.
Od té doby jsem s ní nemluvil, ačkoli uplynulo mnoho let. Je osamělá a věčně nešťastná, kvůli tak hloupé povaze nemá ani přátele. Snažila se se mnou spojit, zvala mě na návštěvu, ale stále v sobě chová zášť a lítost.
Jak švagrová stárla, trochu se změnila, zmoudřela nebo co. Uvědomila si, že bez přátel a příbuzných se na tomto světě těžko přežívá. Já se od ní neodstěhuji, ale ani ji nepouštím do její blízkosti.
Naše děti vyrostly, povídají si, ale neteř je kopií Ludmily z mládí. Obecně platí, že genetika je genetika, těžko se před ní utíká.