Syn přišel a řekl, že se bude ženit. Říkám, že dnes už to nikdo nedělá, lidé spolu nejdřív chvíli žijí a teprve pak jdou na matriku. Ale syn mě nechce poslouchat, je tak ovlivněný svou snoubenkou, Sára se chce vdát a hotovo! A to i přesto, že ona sama nemá ani korunu, přišla do města studovat, její rodiče mají doma ještě dvě mladší děti – nemá se na koho spolehnout, musí si poradit sama. A syn se do toho zamotal.
Ještě neuplynulo ani půl roku od jejich seznámení a už podali žádost, svatba se blíží a blíží a hlavně chtějí vystěhovat mé nájemníky. Mám ještě jeden byt, pronajímám ho a celý měsíc žiju z peněz, které dostávám z nájmu.
Samozřejmě jsem proti tomu. Ptám se ho – a myslel jsi na mě? Co mám teď dělat, z jakých peněz mám žít? Důchod nemám a mít nebudu. A syn, místo aby se postavil na moje místo, mi radí, abych si někde našla práci, aspoň jako pokladní, aspoň jako uklízečka, protože on nutně potřebuje byt.
Syna jsem vychovávala sama, s otcem jsem se rozvedla, protože se často vracel domů opilý. Navíc to byl úspěšný podnikatel, ale přátelé a schůzky v kavárně pro něj byly důležitější než rodina.
Dlouho jsem všechno snášela, ale nakonec jsem to nevydržela, vzala syna a odstěhovala se k matce a podala žádost o rozvod. Brzy mě manžel opustil. Se synem jsme převzali jeho byt. Zrekonstruovala jsem ho a začala pronajímat. Rychle jsem opustila práci, do které jsem nastoupila až po rozvodu, a starala se o dítě; naštěstí jsme měli nějak dost peněz.
Bydleli jsme s matkou ve třech ve dvoupokojovém bytě, docela přátelském a veselém. Ale když byl můj syn v sedmé třídě, jeho matka zemřela. Z posledních prostředků jsem synovi zajistil přijetí na univerzitu. Peníze na jeho vzdělání jsem získala z pronájmu bytu svého bývalého manžela. Do práce jsem se už nevrátila. Mohla jsem samozřejmě jít pracovat jako uklízečka, ale proč? Abych přišla o zbytky zdraví? Na jídlo bylo peněz dost.
Poctivě jsem utrácela peníze hlavně za syna a za společné bydlení. Za sebe jsem moc neutrácela. Teď už mi z příjmu zbýval jen nájem a já si byla jistá, že mi bude stačit až do stáří. Syn dospěl, je mu už sedmadvacet let, pracuje, nakupoval, opravil kuchyň v bytě, vybavil ji dobrými spotřebiči. Nepřemýšlela jsem o tom, že by se jednou chtěl odstěhovat. Proč? Společné bydlení je příjemnější, pohodlnější a levnější. Čas od času se syn samozřejmě s děvčaty setkal, ale nikoho si domů nepřivedl.
A teď se najednou objevila ta Sára a všechno se v naší rodině převrátilo. Všechno, co řekne, syn udělá. Podal žádost na matriku, chystá se oženit, oznámil nájemníkům, že musí byt vyklidit, a teď máme dobré nájemníky – klidné lidi, vždycky platí včas, byt je v naprostém pořádku. Syn na mě vůbec nemyslí. Moc dobře ví, že pronájem bytu je mým jediným příjmem a že ve svých 54 letech už si práci sama nenajdu. Syna vůbec nezajímá, jak teď budu žít.
– Běž – říká – pracovat, mami! Je ti teprve 54, to není sedmdesát, nebo dokonce šedesát! Najdi si nějakou práci.
Říkám mu – přiveď k nám svou Sáru. Ale on mě neposlouchá. Tolik let jsem se o něj staral, vychovával ho, dal mu vzdělání, a sám jsem se kvůli tomu stal nýmandem. Chystá se oženit a rozhodl se nechat matku bez prostředků.