Odstěhovala jsem se z domova, když mi bylo pouhých 18 let. Měl jsem k tomu dobré důvody. Nedlouho po matčině smrti se můj otec znovu oženil. Bylo mi tehdy osm let. Moje nevlastní matka měla dítě z druhého vztahu, mého vrstevníka Petra.
Později má nevlastní matka otěhotněla a porodila další dceru – mou nevlastní sestru Igu. Od té doby byl pro mě život těžší. Začal jsem spát ve sklepě, kam mi přestěhovali postel. Velmi rychle jsem se z milovaného syna stal nevlastním dítětem. Postupem času mě začali všichni nenávidět, včetně mého otce. Jednou jsem si vzal z baru nějaké sladkosti – Petr si toho všiml a byl jsem přísně potrestán. Tu lekci jsem si dlouho pamatoval. Dostal jsi, co sis zasloužil! Můj nevlastní bratr se zlomyslně usmál.
Neměl jsem nic vlastního – všechny věci v domě patřily buď mým sourozencům, nebo rodičům. To mě hodně frustrovalo – a tak jsem se přestal se všemi bavit. Trvalo to mnoho let a během té doby jsem se otci velmi odcizil. Když jsme se dostali do puberty, začal mě bratr brutálně šikanovat. Neměl jsem se s tím na koho obrátit. Doma se o mě nikdo nestaral.
Jakmile mi bylo osmnáct, rozhodl jsem se vyzvednout si u macechy nějaké úspory, vzal jsem si s sebou občanský průkaz a odešel do jiného města.
Teď mi táhne na třicet. Bez rodiny a bez podpory byl pro mě život celé ty roky těžký. Přesto se mi podařilo najít úžasnou ženu, oženil jsem se a máme nádherné dítě. Až dosud jsem nikdy neměl vlastní domov. S manželkou žijeme ve stísněném pronajatém bytě. Podařilo se nám však koupit ojeté auto. Pracuji a starám se o rodinu – čas hojí rány.
Dokud jsme se s Peterem náhodou nesetkali. Stalo se to jednou na parkovišti u nákupního centra. Z minulých traumat a hrůzy mi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Vzala jsem dceru do náruče a rychle s ní utíkala k autu. Myslela jsem na jediné – aby mě nepoznal. Došla jsem k autu, uložila dceru do autosedačky a otevřela dveře řidiče, když mě těsně před nastoupením někdo chytil za ruku a otočil. Byl to můj nevlastní bratr. Ahoj bratříčku! Proč jsi od nás utekl?
Nudíš se s námi? Řekl Petr nepříjemným hlasem. Byl z něj cítit alkohol. Chyběly mu zuby. Jeho úsměv byl odpudivý. ‘Jestli ode mě neodejdeš, zavolám policii. Býval jsem malý kluk, ale teď už si s tebou poradím,’ řekl jsem mu vztekle. Peter ustoupil a hodil jen – Tvůj otec zemřel před několika lety. Ty nejsi naše rodina. Když už jsi s námi tolik let nebyl, tak se doma neukazuj.
Nevěnoval jsem tomu pozornost, nasedl do auta a rychle odjel. Srdce mi bušilo jako o závod. Doma si manželka rychle všimla, že něco není v pořádku, a tak jsem jí všechno řekl. Rozplakal jsem se a zahodil všechno, co jsem celé ty roky dusil. Za svou reakci jsem se styděl. Řekla mi, že jestli by se měl někdo za něco stydět, tak je to můj otec.
Po krátkém zamyšlení ji však něco napadlo. Pokud dům, ve kterém jsi žil, patřil tvému otci, pak ti jistě náleží část dědictví. Je jasné, proč Petr nechtěl, aby ses objevil ve svém bývalém domě. Musíme to prověřit. Nepředpokládám, že budeš litovat Piotra nebo svou nevlastní matku? Druhý den jsme dceru předali tchánovcům, vzali si volno a společně odjeli do mého rodného města.
Moje žena se nemýlila – ale já neměl nárok na půlku domu, nýbrž na celý! Můj otec to nařídil ve své závěti. Velmi rychle jsem se rozhodl, že ho prodám, i když mě nevlastní matka prosila, abych to nedělal. Moji sourozenci a nevlastní matka prolili moře slz.
Dokonce jsem se rozhodl, že to udělám na úrovni a část peněz z prodeje domu jim věnuji. A za zbytek jsem si koupil vlastní třípokojový byt na druhém konci Polska. To, co si moje bývalá rodina mohla dovolit za své dávky, byl byt. Kdyby tvůj otec žil, byl by tvým chováním šokován! Jsme přece tví příbuzní!
Vzpomínám si na jejich slova. A kdo se nade mnou slitoval? Zasyčela jsem na ně. Kdo seje vítr, sklízí bouři! Uplynulo několik měsíců a za zbytek peněz se mi podařilo koupit další byt, pro budoucnost – pro dceru. Mé svědomí se uklidnilo. Ať si žijí, jak chtějí. A když se vracím do rodného města, chodím s benzinem v kapse – pro jistotu.
