Můj manžel nedávno ztropil scénu, protože byl hrubý na svou matku. Ale mně je jedno, jestli udělá scénu, nebo ne. I když mi vyhrožoval rozvodem, udělalo mi to radost a viděla jsem v tom příležitost.
Můj manžel je rodák z hlavního města a já jsem přistěhovalec. Právě podle tohoto kritéria mě tchyně od prvního dne, kdy jsme se poznali, označovala za “holku z vesnice z východu”. Opravdu, křestním jménem mě oslovila jen několikrát, vždycky jsem pro ni byla vesničanka. Svého manžela jsem milovala natolik, že jsem tchýniny nadávky ignorovala.
“Ať si říká, co chce, mně je to jedno.” – Naivně jsem si pomyslel.
Tchyně si myslela, že jsem někdo podřadný. Myslela si, že jsem letěla kvůli manželovu bydlení a postavení. Ve skutečnosti by se dalo říct, že to bylo naopak: moji rodiče jsou představitelé inteligence: otec je profesor věd a matka je nejlepší kardioložka v našem městě.
Rodiče mého muže, stejně jako on sám, nemají ani středoškolské vzdělání. Všichni dokončili odbornou školu a tam skončili. Jestli někdo může někoho soudit, tak to rozhodně nejsou jeho rodiče, věřte mi na slovo.
Nejdřív mě tchyně urážela, jen když jsme byli sami, pak začala i v přítomnosti manžela říkat, že mu sedím na krku, že on vydělává víc, že bydlíme v jeho bytě atd.
Manžel pomalu začal s matkou souhlasit a pak sám začal její slova o bytě, platu apod. občas opakovat. S tchýninými výroky jsem se smiřovala dlouhé dva roky a pak nastal okamžik, který se stal zlomovým v naší rodinné historii.
Jednou mi volala tchyně a začala něco křičet do sluchátka. Byla z něčeho nešťastná, ale o to nešlo. V určitém okamžiku zapomněla na téma hovoru a soustředila se na nesmyslné urážky.
Už jsem si to nehodlala nechat líbit. Řekl jsem, že si takové zacházení nenechám líbit a že tato konverzace nemá vůbec žádný smysl. Chtěla mi něco odpovědět, ale jakmile vyslovila první písmeno, zavěsil jsem. Tahle konverzace už neměla smysl. O hodinu později se rozzlobený manžel vrátil z práce.
Hned od prahu začal křičet, co jsem zač, že jsem si vůbec dovolila věnovat pozornost jeho matce, natož že jsem byla drzá. Už jsem neměla co ztratit. Poslala jsem ho k čertu. Manžel se urazil, rychle se sbalil a šel za svou matkou, přičemž na závěr řekl, že nejsem hodna toho, abych s ním byla.
Myslím, že mi to otevřelo oči. Viděla jsem v těch slovech příležitost. Okamžitě jsem si začala hledat byt, do kterého jsem se hodlala přestěhovat ještě následující den.
Začal jsem si balit kufr a ještě téhož dne jsem sepsal žádost o rozvod. Všechno se to seběhlo velmi rychle, ale jsem za to moc ráda. Teprve po tomto rozhovoru s manželem jsem si říkala, proč ho vůbec toleruji.
Nemáme dítě, nemáme nic, co by mě nutilo zůstat v jejich šílené rodině. Druhý den jsem podala žádost o rozvod a po týdnu jsem se přestěhovala do nového bytu. Během toho týdne jsem bydlela u rodičů.
Po rozvodu ze mě spadla obrovská tíha. Konečně jsem se cítila jako krásná a hodnotná žena.
