“- Ťukej si na čelo,” odsekla jsem mu podobným tónem. – ‘Stejně bys dostal nejmíň,’ fuknul Tom povýšeně. – A proč to tak je? – Pořád jsem se nedokázal nechat přesvědčit. – Protože jsi nejmladší,” odpověděl pohrdavě.
Se svými sourozenci jsem nikdy neměla nejlepší vztah – až na Christophera, nejmladšího z nás pěti. Byl citlivý a nadaný v uměleckých směrech, kvůli čemuž jsme si my ostatní – kromě mě – mysleli, že je v životě smolař. Úplně na něj zapomněli, když jsme se po mámině smrti museli domluvit, že budeme žít s ní, protože nezanechala závěť.
Bratři se o nic nestarali
Maminčina smrt pro mě byla rána. Byla jsem s ní spojená a hodně jsem se podílela na péči o ni. Krzysiek, můj nejmladší bratr, se také velmi snažil, což bohužel nemohu říct o ostatních třech bratrech.
Vyhýbali se rodinným povinnostem, jak jen mohli. Marek byl už léta v zahraničí a na nikoho kašlal. Tomek žil ve Varšavě, kde vedl prosperující firmu, a Marcin byl lehký alkoholik, který se honil za sukněmi. Co vydělal, to si strčil do kapsy. Topil se v dluzích a velmi mi zazlíval, že je nechci platit. Peníze si bral od mé matky, když ještě žila. Vyprávěl jí bláznivé historky, na které mu skočila – i když jsme jí s Christopherem vysvětlili, že jsou to jen lži.
V každém případě si muži hluboce vážili utužení rodinných vazeb. Mohli se objevit nanejvýš o Vánocích, i když ne vždy, a očekávat, že jim bude vše naservírováno na talíři. Nikdy je nenapadlo nakupovat nebo mýt nádobí. Máma se na ně dívala naprosto nevybíravě, což mě i Christophera přivádělo k šílenství.
Stačilo, aby se jeden z nich krásně usmál, a matčino srdce se úplně rozplynulo a všechno jí odpustilo. Mezitím jí její miláčkové, jak jim říkala, předvedli pořádnou show – měli herecké schopnosti hodné Oscara. Když se však kvůli maminčině nemoci začaly dít těžké a nepříjemné věci, najednou se vytratili a neměli na nic čas, byli tak strašně zaneprázdnění. Místo toho se každý z nich dobrovolně přihlásil o byt svých rodičů – byli dokonce ochotni se navzájem zabít kvůli necelým třiceti metrům čtverečním.
Neuměli se v klidu domluvit.
My čtyři jsme se sešli jen pár dní po mámině pohřbu. Netřeba dodávat, že Marek, Tomek a Marcin se nenamáhali při organizaci pohřbu hnout ani malíčkem. Krzysiek neměl v úmyslu se pohřbu zúčastnit.
– Nechci se rozčilovat,” řekl. – A já vím, že mi vyskočí krevní tlak. Nemám na to sílu.
– Dobře, žádný problém – rozuměl jsem mu dokonale, protože to všechno prožíval velmi silně.
Taky jsem nečekal, že to bude přátelský rozhovor. Samozřejmě jsem se nemýlil. V tomto ohledu byli moji bratři stoprocentně předvídatelní.
– Navrhuji prodat byt a o peníze se rozdělit – to byla Tomova první slova, jakmile jsme usedli ke stolu.
– Já jsem nejstarší, takže chci dostat nejvíc, prohlásil Marek.
Jeho silně náročný postoj se mi nelíbil.
– Počkej,” namítl Marcin, “a z jakého důvodu? Nejsi v Polsku každý den a myslíš si, že si něco zasloužíš?
– Přesně tak,” přikývl Tomek.
– Kromě toho,” pokračoval Marcin, “já mám taky svoje výdaje a nemyslím si, že jsem horší.
Hned mě napadlo, že svůj podíl nechá na holky, karty a vodku – to je jeho styl.
Je to prostě staromládenecký byt.
Seděla jsem a jen se dívala, jak si začnou skákat po krku. Přišlo mi to docela vtipné, protože se chovali, jako by to byl luxusní byt. Byla to ale jen garsonka ve staré budově, která potřebovala kompletní rekonstrukci.
Mělo to samozřejmě svou hodnotu, jak už to dnes s majetkem bývá, ale bez přehánění. Někdo, kdo se ho rozhodne koupit, bude muset investovat spoustu peněz do jeho modernizace. Maminka na takové věci neměla hlavu, navíc neměla finanční prostředky.
Vypukla rvačka
Neuplynula ani půlhodina, když už se bratři totálně pohádali. Nadávali si a nešetřili dalšími nepříjemnými slovy.
– Proč nemluvíš nahlas? – Zeptal se Marek.
Konečně si mé přítomnosti milostivě všimli.
– Nemám ponětí, o čem to mluvíš,” snažil jsem se zachovat klid, což byl za daných okolností docela oříšek. – Chováte se jako děti na pískovišti.
– Vsadím se, že byste si nejraději přivlastnili chalupu pro sebe,” řekl Martin ironicky a já se na něj lítostivě podívala.
Samozřejmě se nedokázal zdržet rošťáren, když jsem mu opět odmítl poskytnout půjčku – samozřejmě nevratnou, protože by mi peníze nikdy nevrátil.
– Ťukej si na čelo – odsekla jsem mu podobným tónem.
– Stejně bys dostal nejmíň,” zavrčel Tom povýšeně.
– Proč se to stalo? – Stále jsem se nedokázal nechat přesvědčit.
– Protože jsi nejmladší,” odpověděl odmítavě.
– Ale ne, má drahá – usmála jsem se – nejmladší z nás je Christopher.
– A kdo by se obtěžoval s tímhle bláznem – Marek pohrdavě pokrčil rameny a ostatní ho se smíchem opakovali.
Tohle bylo příliš
Vstala jsem a nařídila jim, aby okamžitě opustili byt.
– To, co představujete, je dno,” řekl jsem. – Jste trapní, a teď sbohem!
Dodal jsem, že pokud jde o mě, vzdávám se svého podílu ve prospěch Krzysieka, protože on jediný z nás pěti nemá vlastní byt a on je ten, kdo z těch peněz bude mít nejvíc. Ani by ho nenapadlo se s někým hádat o kus podlahy.
– Vy se mu nemůžete rovnat. Uvidíme se u soudu, pokud to bude nutné.
Byla jsem na sebe pyšná, že jsem konečně sebrala odvahu a řekla jim to, co jsem měla v hlavě už roky.
Jeden z bratrů se umoudřil.
Necelý týden po tomto nešťastném setkání mi Tom zavolal. Byla jsem přesvědčená, že mi začne vyhrožovat. Mezitím se mi nejen omluvil, ale přiznal, že jsem mu dal podnět k přemýšlení.
– Máte naprostou pravdu – nevěřil jsem vlastním uším. – Bylo to strašně povrchní.
– V tom se shodneme.
Sdělil mi, že i on je připraven dát svůj podíl Krzysiekovi, protože už má v hlavním městě dva byty. Tenhle obrat mě upřímně potěšil. Alespoň jeden se umoudřil.
Tajně jsem doufala, že si to Marek a Marcin také rozmyslí, ale od Marcina jsem nečekala žádné zázraky. Zdvořile jsem Toma požádal, aby jim domluvil. Jaké rozhodnutí učiní, ukáže blízká budoucnost.
