Můj vztah s dcerou se náhle zhoršil a může za to byt, který jsem jí dala. Bydlí v něm se svým manželem, ale formálně je stále můj. To se Mariuszovi nelíbí a neštítí se mi to říct. Po mnoho let svého života jsem neměla vlastní byt, což mi existenci nijak neusnadňovalo.
Moje matka byla těžká povaha, a tak jsem snil o dni, kdy budu bydlet samostatně. Nakonec se mi díky velkému úsilí a odhodlání podařilo získat vlastní byt. Chtěla jsem své dceři dopřát dobrý start, a tak jsem dlouho šetřila, abych jí mohla koupit malý byt.
Když se mi podařilo našetřit na koupi skromného jednopokojového bytu v našem městě, rozhodl jsem se trochu změnit své plány – přestěhoval jsem se tam a Natálku nechal v jejím dosavadním dvoupokojovém bytě. Bohužel teď dceřin manžel neustále vyvolává hádky kvůli bytu. Je přesvědčen, že formálně by už neměl být můj.
Přesvědčil Natalii, aby prodala můj byt a s finanční pomocí banky koupila větší a modernější. Podle mě je to bláznivý nápad. Můj zeť nemá vůbec nic a po rozpadu jejich vztahu odejde s tím, že polovina bytu nebude jeho. Nevím, jaký jiný důvod by mohl mít, aby tak zuřivě bojoval o můj byt.
Zeť tvrdí, že když jim finančně nepomůžu, tedy když neprodám svůj byt nebo ho nepřevedu na dceru (a zároveň i na něj, protože nemají majetkové vypořádání), znamená to, že Natalii nemiluji. Nejhorší je, že si to myslí i ona. Je to zvláštní, protože vždycky byla chytrá a nikdy jsem jí nedal důvod, aby o mně pochybovala. Nevím, co se jí stalo, že je náchylná k tomuhle vymývání mozku.
Marius mě neměl rád od samého začátku, ale myslela jsem si, že je to normální reakce matky. Teď si připadám jako v pasti. Nechápou, že můj byt má pro mě velký význam, protože jsem ho získala s velkými obtížemi. Nechci, aby z mého života zmizel.
