Můj otec se podruhé oženil. Jeho nová vyvolená se mi hned nelíbila: bylo na ní něco odpudivého. Co se týče citů, dokonce i tátovi málokdy řekla slova náklonnosti. Občas se usmála, podala čaj, zeptala se na něco, ale všechno to působilo uměle.
Jako dítě jsem je často navštěvovala; víkendy, prázdniny, maminčiny výlety. Táta byl pořád v práci a já musela trávit veškerý čas s Terezou. Snažila se mít pro mě pochopení – jak jen to bylo u cizího dítěte možné. Vlastní děti neměli. Z Tereziných poznámek bylo jasné, že problém spočívá v ní, a já jsem byl živou připomínkou její ženské neschopnosti.
Po ukončení školy jsem se s tátou začala vídat méně často. Problém s prázdninami se vyřešil sám, když jsem byla starší. Netrval na tom, abychom se scházeli, a já se nevnucovala. Někdy jsme si půl roku nezavolali. Ale když přišlo na řeč, chtěl táta vědět všechno o mém životě.
Zjistil jsem, že před pěti lety koupili byt. Prodali tátův starý byt, kde jsme bydleli s mámou jako rodina, a koupili větší. Tereza měla také svůj byt, ale její kombinace bytů byly ohromující. Táta sice koupil byt za peníze z prodeje toho starého, ale nový byt byl zapsán jako jejich společné vlastnictví a Tereza si nechala svůj vlastní.
Bohužel otec krátce nato zemřel. Rok po pohřbu jsem s jeho ženou nebyl v kontaktu. Po té době mě Teresa pozvala k nim na návštěvu, chtěla se mnou mluvit o vážných věcech: šlo o dědictví. Tušil jsem, že po mně bude chtít, abych rezignoval, a vyprávěla mi, že na otcův majetek nemám nárok.
Máma mě varovala, abych to nepustila. Brzy se budu vdávat a peníze jsem potřebovala víc než kdy jindy. Bála jsem se setkat s Terezou. Nechtěla jsem jít ani k notáři, připadalo mi to jako špatné řešení: žili tam s tátou a já bych přišla a začala se o něco dělit. Za tátova života jsme si nebyli moc blízcí. Nakonec jsem už nemohl setkání déle odkládat a šel jsem si s ní promluvit do kavárny. Všiml jsem si, že zestárla, i když jsme se neviděli jen rok. Zhubla a její pohled byl vybledlý. V kavárně jsme strávili jen půl hodiny a pak jsme se rozešli. Zamyšleně jsem kráčel domů.
Moje matka v té době nepromarnila ani okamžik: obvolávala všechny a sháněla peníze. Před matkou ležel papír se jmény a částkami a ona sama telefonovala se strýcem a žádala ho o půjčku. Když zavěsila, požádala mě, abych jí napsal, že strýc dá pět tisíc. Poté, co jsem se jí zeptal, proč ty peníze potřebujeme, mi vysvětlila, že jsou určeny pro právníka, který mi pomůže získat zpět otcovu pozůstalost.
-Potřebuješ právníka, abys dostala zpátky všechno, na co máš ze zákona nárok, do poslední koruny! – křičela.
-Všechno zrušte, nepotřebuji právníka,” povzdechla jsem si a řekla rodině o schůzce s Terezou.
Od Terezy jsem čekala všechno, ale tohle ne:
– Tvůj otec chtěl, aby byt přešel na tebe. Neměl čas nic formalizovat, prostě to tak vyšlo. Chci, abychom šli k notáři společně. Jsi jeho jediná dcera a já se ráda vzdám svého podílu v tvůj prospěch,” vysvětlila.
V kavárně Teresa tiše potlačovala slzy a nedívala se mi do očí. Touto jedinou větou řekla hodně: jak moc měla svého otce ráda, když se tak snadno vzdala několika set tisíc zlotých jen proto, že mi její otec chtěl odkázat byt.
– Ach, ona si to ještě stokrát rozmyslí! V každém případě si ty peníze nechám! – Máma nechtěla věřit Tereziným úmyslům.
Peníze na advokáta, vypůjčené od celé mé rodiny a přátel, ležely několik měsíců u mámy doma, než jsem se ujala dědictví.
Tátova druhá žena mě nepodvedla.
Táta vždycky říkal, že jeho první manželství byla chyba, a já se teď přikláním k tomu, že měl pravdu. Na druhou stranu se nemýlil, když si vybral svou druhou ženu. Kontakt s Terezou nepřeruším, naopak se budu snažit svůj vztah s ní zlepšit. I když se už odstěhovala, mluvíme spolu stále častěji. Možná, že až se mi narodí dítě, bude schopná ho přijmout jako vnouče svého milovaného manžela? Je nespravedlivé, že taková slušná žena nikdy nebude mít skutečná vnoučata. Měla jsem dost času přijmout otcovu druhou ženu. Škoda, že jsem se k tomu rozhodl tak pozdě. Ale lepší pozdě než nikdy.
