Můj život od dětství nebyl zajímavý. Jako kojenec jsem se dostal do dětského domova, pak těžké dětství, neustálá samota. Mnoho dní jsem trávila u okna svého pokoje a ve snech jsem se dívala na svou matku, přicházela ke mně, tak krásná a milovaná.
Po odchodu ze sirotčince byl můj život ještě těžší, pracoval jsem v továrně, bydlel jsem v malém pokoji, v bytě s dalšími lidmi, moji spolubydlící také nebyli nejlepší, rodiče byli alkoholici a jejich děti drobní zlodějíčci. Jednoho dne, když jsem přišel z práce, jsem uviděl, že dveře mého pokoje jsou zničené a uvnitř je všechno vzhůru nohama. Všechny moje úspory byly samozřejmě pryč. Viníky jsem nikdy nenašel, nikdo nepřiznal vinu. Došla mi trpělivost, a tak jsem jim vysvětlil, že pokud se peníze nevrátí, budu nucen jít na policii.
– Jak se opovažujete obviňovat naši poctivou rodinu z krádeže? – Cože? – křičela moje sousedka, sotva se držela na nohou.
– Vypadněte odsud! – Cože? – vykřikl její manžel, popadl mě za košili a vyhodil mě ze vchodu.
Seděla jsem na lavičce v parku, hořce plakala a ptala se sama sebe, proč to všechno potřebuji? Byl pozdní podzim, padal jemný, studený déšť. Nevěděla jsem, kam jít, neměla jsem žádné přátele ani blízké.
– Miláčku, děje se s tebou něco? – zeptala se mě jedna stará paní.
Při pohledu na ni jsem se rozplakala ještě víc. Žena si sedla vedle mě a poplácala mě po zádech, čímž mě uklidnila. Cítila jsem teplo, které z ní vyzařovalo. Nevím proč, ale řekla jsem jí všechno o svém životě. Povídaly jsme si dvě hodiny. Ženě už byla zima, její pes začal žalostně kňučet.
– Pojď ke mně. Pohostím tě výborným čajem a koláčem a ráno se rozhodneme, co dál,’ řekla babička a vzala mě za ruku. Poslušně jsem ji následovala, cítila jsem v té ženě spřízněnou duši.
Druhý den jsme šli společně na policejní stanici. Řekl jsem všechno o svých spolubydlících a napsal stížnost. Policista mi řekl, ať se nebojím, že všechno vyřeší a s těmi lidmi si vážně promluví. Že mi už nic zlého neudělají. To se také stalo, večer jsem přišel domů, Michael, můj soused, byl střízlivý.
Se slzami v očích se mi omluvil a slíbil, že mi chybějící peníze vrátí, jakmile dostane zaplaceno. Každý den jsem po práci spěchal za tou ženou. Babička na mě vždycky čekala u okna, při pohledu na mě radostně mávla rukou a šla do kuchyně uvařit čaj. Už dávno ovdověla a Bůh jí nedal děti.
Navzájem jsme na sebe přilnuly, chodila jsem k ní po práci s vědomím, že na mě někdo čeká a potřebuje mě. Ta žena na mě už dlouho naléhala, abych se k ní nastěhovala, protože byla sama ve velkém, prostorném bytě. Odmítla jsem, bylo mi to nepříjemné, uvědomila jsem si, že jí mě je prostě líto.
– Ahoj, drahá! Dneska jsem dostala záchvat hypertenze a nebyl nikdo, kdo by mi dal aspoň sklenici vody! Kolikrát jsem tě prosila, přestěhuj se ke mně, prosím,” řekla a rozplakala se.
Strašně jsem se za ni styděl a byl jsem vůči ní hloupý kvůli svému sobectví. Slíbil jsem, že si dnes vyzvednu věci a přestěhuji se k ní. A druhý den, když jsem se přestěhoval, mě ta žena dotáhla k notáři a odkázala mi svůj byt a dům.
– Nemám nikoho jiného než tebe, pokud to neudělám, všechno připadne tobě. Chci, abys měla kde bydlet.
