Tak se stalo, že můj kamarád má dobrý podnik, ale nikomu ho neinzeruje (velké tričko, batoh, tepláky – to o něm vypovídá vše). Ve škole, kde studuje jeho dcera, se skupina rodičů rozhodla vyměnit lavice ve třídě. Mimochodem, byly víceméně v normálním stavu:
Chtěli však nové. Po diskuzích se rodiče rozdělili na dvě nerovné skupiny: na ty, kteří si to mohli dovolit, a na sedm, kteří to odmítli (peníze navíc prostě nebyly). Byli postaveni před fakt, že jejich děti budou sedět ve starých lavicích.
Když můj kamarád navrhl, že by mohli trochu přispět a koupit lavice pro všechny, rodiče si kroutili prstem na spánku (jako by říkali “proč bychom měli za někoho platit, nejsou peníze – ať si sedí ve starých lavicích”).
Nakonec to vzdal úplně. Jeho argumenty, že by to vedlo k rozdělení třídy na “chudé” a “bohaté”, byly poslány prakticky rovnou.
Nastal den X. Do třídy byly dodány nové lavice. Víceméně:
Čtyři staré lavice byly přemístěny do jednoho rohu, kde vzniklo ghetto “chudých” studentů. Maminky se rozzářily. Když se jich můj přítel zeptal, zda jim to nepřipomíná zápletku z “Naší řeči” o placeném a neplaceném pacientovi, dostal odpověď: “Nenuacho! My si to můžeme dovolit!”.
To trvalo přesně jeden den. Druhý den našli studenti, kteří přišli do školy, místo starých lavic nové. Víceméně:
Plus vysoké židle. Více či méně:
Tak tady to máte. Teď ty samé matky běhají a křičí, že je to diskriminace, že jejich děti jsou ponižovány a že by mělo být všechno stejné. Přítel se na ně podívá a vyhrkne.
Na otázku jednoho z otců: “Co jste to sakra udělali?”, odpověděl: “Berte to jako sociální experiment. A ano, obecně jste sami chtěli, aby jedna část dětí měla lepší lavice než ostatní, takže vám to vyšlo!”.
