Moje neteř čekala, až zemřu. Myslela si, že jsem naivní a že jí odkážu celý majetek. Jak se říká – přes mou mrtvolu! Ale tentokrát počítá s kulatou nulou.
Paulině pomáhám od samého začátku, hned jak přišla na svět. Léta jsem si namlouvala, že když budu v nouzi, ona mi to oplatí. Bohužel jsem byl krutě zklamán. Proto jsem se rozhodl, že jí to vrátím v naturáliích.
Přál bych si jen vidět její tvář, až bude notář číst závěť… Paulina je moje neteř. A moje jediná blízká příbuzná. S manželem jsme nemohli mít děti, a tak jsem právě jí vlila všechen svůj nenaplněný mateřský instinkt a lásku. Pomáhala jsem ji vychovávat, platila soukromé školy, kupovala drahé dárky, posílala ji na dovolenou.
Můj Paul byl velmi vynalézavý a pracovitý muž. Na co sáhl, to se mu povedlo. Proto jsem si nikdy nestěžovala na nedostatek peněz. To se nezměnilo ani po jeho smrti. Zanechal mi velmi slušnou částku v bance a další tři pronajímané nemovitosti. Takže jsem si žil dobře, aniž bych si dělal starosti o zítřek. Přesto jsem nebyl šťastný.
Cítila jsem se strašně osamělá
Měl jsem samozřejmě přátele, ale chyběl mi kontakt s rodinou. Moje sestra už také bohužel opustila tento svět. A Pauline a její manžel Adrian? Ti mě vlastně nenavštěvovali. Vysvětlili mi, že nemají čas, že mají spoustu práce. Výjimkou byly případy, kdy potřebovali peníze. Pak přišli na večeři a už během polévky si začali stěžovat, že jim chybí peníze na to či ono.
Dal jsem jim je, protože jsem nemohl odmítnout. Myslel jsem si, že když žiju v dostatku, měl bych se s nimi podělit. V hloubi duše jsem si uvědomoval, že se mnou zacházejí jako s dojnou krávou, ale snažil jsem se na to nemyslet. Celé roky jsem si namlouvala, že vůbec nejsou vypočítaví, ale ve skutečnosti velmi zaměstnaní. A že jednoho dne, až budu potřebovat podporu, mi podají pomocnou ruku, ať se děje cokoli…..
Myslím, že máš infarkt! – křičel záchranář Bylo to před měsícem. Jako obvykle jsem si ráno vyšla do obchodu pro čerstvé rohlíky. Když jsem se vracel, najednou jsem ucítil strašnou bolest na hrudi. Nemohl jsem popadnout dech, srdce mi bušilo jako šílené. Vyděšeně jsem se sesunul na nedalekou lavičku. Chtěla jsem zavolat o pomoc, ale nebyla jsem schopná sáhnout po mobilním telefonu. Byla jsem si jistá, že je konec. Naštěstí si někdo z kolemjdoucích všiml, že mi není dobře, a zavolal záchranku. Poslední, co si pamatuji, byl muž v oranžové bundě, který se nade mnou skláněl.
– Myslím, že je to infarkt! – vykřikl. A pak už nic. Tma. A přitom jsem neměl infarkt, jen předsrdeční stav. Jakmile mě v nemocnici odpojili od všech těch monitorů a hadiček, zavolala jsem Pauline. Zdálo se, že ji můj stav velmi znepokojuje. Důkladně se mě na všechno vyptávala, litovala, že mě kvůli pandemii nemůže navštívit, a nakonec slíbila, že až mě propustí, přijede si pro mě s Adrianem. Koneckonců, z nemocnice se v oslabeném stavu nemohu vláčet autobusem, a dokonce ani taxíkem.
Byla jsem nadšená. Ukázalo se, že můj názor na neteř a jejího manžela byl správný! Nenavštěvovali mě příliš často, protože na to opravdu neměli čas. Ale teď, v těžkých chvílích, tu pro mě byli. Svýma očima jsem už viděla, jak se o mě s plnou oddaností starají a jak se rychle dostávám zpět do formy.
Těšila jsem se na tyto chvíle jako malé dítě. Jak už jsem se zmínil, chyběl mi kontakt s rodinou… Z nemocnice mě propustili už po čtyřech dnech. Paulina a Adrian na mě, jak slíbili, čekali před budovou s autem.
– Takže říkáš, že to nebylo nic vážného? – zeptala se neteř, jakmile jsme vyrazili.
– Zřejmě ne. Ale u srdce člověk nikdy neví. Může se kdykoli vzbouřit, a to mnohem prudčeji než teď. A pak, kdo ví, by to pro mě mohlo skončit,” povzdechla jsem si. Čekala jsem, že to Pauline a její manžel okamžitě rázně popřou. Řekli by, že budu žít ve skvělém zdraví nejméně do sta let. Koneckonců to říkají v podobných situacích. Zatím mlčky zíral na cestu a ona…..
– No, to je právě ono. Člověk neví dne ani hodiny. Proto si myslím, že by sis měl všechny důležité záležitosti vyřídit sám. A to co nejdříve,” zvolala.
– Záležitosti? Jaké záležitosti? – Překvapeně jsem se na ni podíval.
– Především majetek. Teta si přece nevezme do hrobu všechno, co má.
– No, to vskutku ne…
– Přesně tak. Proto bys měl sepsat závěť. Pořádnou u notáře.
Jsem sice tetin nejbližší příbuzný a podle zákona dědím všechno, ale bez takového papíru budou formality trvat věčnost. Budete se muset obrátit na soud a prokázat, že vaše teta nemá žádné bližší dědice, tj. žádné děti ani vnoučata. A na termín soudu budete muset čekat měsíce nebo dokonce roky. Je to spousta starostí. Tak proč s námi nejdete zítra do advokátní kanceláře? Adrian si předběžně domluvil schůzku. Samozřejmě ji vyzvedneme – podívala se na mě s očekáváním.
Ztuhla jsem. Na okamžik jsem ze sebe nedokázala dostat ani slovo. Nedokázala jsem pochopit, jak může být moje neteř tak drzá a bezohledná. Teprve po chvíli se mi vrátil hlas. Zřejmě jsem si to dobře promyslela.
– To není potřeba. Už jsem byla u notáře a všechno zařídila,” prohodila jsem nedbale.
– Vážně? Kdy? – Před nějakou dobou.
– Který? Abych věděla, za kým jít, když budu potřebovat.
– Do té samé, kde tvůj strýc podnikal. Ale neboj, až přijde čas, zavolá ti a pozve tě na otevření závěti. Dostaneš, co ti patří.
– Ano? Tak to je v pořádku – tvářila se potěšeně.
Ona ani její manžel mi neřekli ani slovo.
A když jsme zastavili před mým domem, ani nešli dovnitř. Najednou mi bylo jasné, že za chvíli musí být v práci.
– Teta to přece zvládne, ne? – Slyšela jsem, jak se loučí.
– Já to zvládnu jako vždycky, odpověděla jsem, a když jsem viděla, jak jejich auto mizí za zatáčkou, usmála jsem se pod nosem. Už jsem necítila vztek ani lítost. Ba, byla jsem neteři vděčná za to, že se zmínila o závěti. Zbavila mě iluzí, uvědomila jsem si, že jí nezáleží na mém zdraví, na mém blahu, že jí jde jen o mé peníze. V hlavě mi pak vyklíčil plán. Jen jsem ho musel uvést v život.
Během několika následujících dní jsem se zotavil. Pečlivě jsem dodržoval všechna doporučení lékařů. Když už jsem se cítil docela dobře, zavolal jsem svému příteli notáři a domluvil si schůzku. Lhal jsem totiž, když jsem říkal, že jsem sepsal závěť. Vůbec jsem na ni nepomyslel. Jako většina starých lidí jsem nechtěl pokoušet osud. Ale teď jsem se rozhodl, že to risknu.
Uvědomil jsem si totiž, že kdybych to neudělal, moje neteř by po mně skutečně zdědila všechno. A já jsem chtěl, aby dostala přesně to, na co podle mého názoru měla nárok. Notář byl mou žádostí trochu zmaten. Pětkrát se mě zeptal, jestli jsem si vše dobře promyslel.
– Opravdu chcete odkázat celý svůj majetek útulku pro zvířata? – podíval se na mě nevěřícně.
– Ano. Tohle je moje poslední vůle. Ujišťuji vás, že velmi pečlivě promyšlená – potvrdila jsem.
– Ale pokud si vzpomínám, máš nějakého bratrance…..
– Ano, mou neteř Pauline. Ale ta mi nikdy neukázala srdce. Chovala se ke mně jako k dojné krávě a to se nejspíš nezmění. Takže nechci, aby po mně dědila.
– A víte, jaké překvapení pro ni chystáte?
– Ne, a chci, aby to tak zůstalo.
Když jsem o pár dní později dokument podepisoval, opět jsem se usmíval pod nosem. Byla jsem šťastná, že za moje peníze kočkám a psům v útulku nebude dlouho nic chybět. Ani netuším, kolik života mi ještě zbývá. Zatím jsem se zotavil a cítím se docela dobře. Tak doufám, že mě Bůh nechá ještě chvíli na tomto světě. A pokud ne? Odejdu v klidu. Jediné, čeho lituji, je, že nebudu moci vidět Paulininu tvář, až zjistí, že jsem jí odkázal kulatou nulu…..
