Když můj manžel zemřel, bylo mé mladší dceři teprve dvanáct let a můj syn je o tři roky starší než ona. Vychovávala jsem je sama, protože jsem se nikdy znovu neprovdala. Moji rodiče a manželova rodina žili v jiném městě, takže jsem nepočítala s pomocí a musela jsem si poradit sama. Měla jsem dvě zaměstnání a po nocích jsem šila oblečení na zakázku, abych měla dost peněz na poplatky, jídlo nebo školu. Bylo to těžké období, ale nějak jsme to přežili.
Teď žiji sama v třípokojovém bytě, děti mají vlastní rodiny, vlastní životy a já jim nehodlala být přítěží navíc. Teď je mi 69 let, do 65 let jsem to nějak zvládala, ale pak se všechno pokazilo. Po vyšetření na klinice mě okamžitě odvezli do nemocnice. Srdce mi už nefunguje, musím ho zachránit, řekli lékaři.
Dcera mě tehdy navštívila jen jednou. Syn byl na služební cestě v jiném městě, ale alespoň zavolal. O snaše se ani nezmiňuji, ta se o mě vůbec nezajímala, i když bydlí nejblíže nemocnici.
Nechápu, jak mohou být mé vlastní děti tak chladné a lhostejné. Vychovala jsem je sama, dala jsem jim všechno, co jsem mohla, a teď, když potřebuji jejich podporu nejvíc, se ukazuje, že jsem pro ně jen problém, který je třeba vyřešit. Myslela jsem si, že jsem je naučila lásce a empatii, ale teď si říkám, jestli jsem někde cestou neudělala chybu. Možná je to moje chyba, že se z nich stali takoví sobci? Mám pocit, že všechny ty roky obětavosti a péče jsou nedůležité. Je to pro mě hořká lekce o tom, že i ti nejbližší vás mohou zklamat.
