Na podzim se Artur a Ewelina chtěli vzít. Krásný, nerozlučný pár. Vždycky byli spolu. Jen jednou se na pár měsíců rozešli, když Artur chodil na zkoušky. Ewelina teta, která už byla v důchodu, jí hned po škole sehnala práci sekretářky v kanceláři. Jejich život se zdál být uspořádaný.
Všichni ten nádherný pár obdivovali. Artur byl vysoký, atleticky stavěný chlapec se širokými rameny. Měl velké černé oči a vlasy barvy dehtu. Ewelina byla malá, štíhlá dívka s dlouhými řasami, modrýma očima, zářivou pletí a světlými vlasy. Jejich rodiče byli se svazkem spokojeni: připravili pro dívku věno a dům v okolí, aby budoucím novomanželům pomohli.
V srpnu loňského roku vznikla iniciativa, jejímž cílem bylo zprovoznit ve vesnici komunitní centrum. Vznikl tam divadelní kroužek, který Alicia vedla. Podařilo se jí povzbudit mladé lidi, aby se zapojili. První hra, kterou nastudovali, byla Romeo a Julie. Do role Romea byl vybrán Arthur a Alicia hrála Julii. Ewelině byla nabídnuta role komparzistky, ale odmítla ji kvůli své pracovní vytíženosti. Artur začal mizet na celé večery a s Ewelinou se téměř nevídali. Alicia ho stále žádala o pomoc a on ji nikdy neodmítl. Brzy se mezi Arturem a Alicií začal vytvářet vztah.
Hra měla u venkovského publika velký ohlas, a tak s ní cestovali po celém regionu. V listopadu se Artur a Alicia vzali. Ewelina dala výpověď a přestěhovala se do města. Pomáhal jí tam strýc (otcův bratr). Na jaře se Ewelině narodil syn Nicholas. Našla si práci a seznámila se s chlapcem se složitým německým jménem. Thomas byl dobrosrdečný muž, který byl do Eweliny bláznivě zamilovaný. Dnes už jsou šťastnými prarodiči. Mají dvě vnučky, které velmi rozmazlují. Artur a Alicja se usadili v hlavním městě. “Herečka” neplánovala zůstat na venkově. Ewelina o tom věděla.
Uplynulo mnoho let. Ewelina byla dlouho pryč od rodiny a její bratr se přestěhoval do nedalekého městečka. Jela ho navštívit a ještě předtím se rozhodla zajít na hrob svých rodičů.
Ewelina uklidila hroby, na každý položila květiny a posadila se na lavičku. Najednou se někdo dotkl její ruky… Arture, to je určitě on, ale jak mě tady potkal! – Ewelina byla ohromená.
– Ahoj, krásná Ewelino, ani trochu ses nezměnila, – řekl Artur jemně, tónem, který zněl, jako by se rozešli teprve včera, i když od té doby uplynulo 35 let. – Zestárl jsem, ale táhne mě to do rodného města… – řekl Artur a pak pokračoval – Víš, Ewelino, zdá se, že žijeme ve městě a všechno je v pořádku, ale já mám pocit, že jsem všechno udělal špatně. Myslím, že jsem promarnil celý život… S tebou mě láska inspirovala, cítil jsem se sebejistý, mohl jsem všechno. S Alou to bylo jako v bažině, táhlo mě to ke dnu… ukázalo se, že to nebyla pravá láska – smutně se usmál – mám dobrou práci, na výdělek si nestěžuji, ale pro ni jsem pořád venkovský floutek. Nehodím se k ní. Mám pocit, že jsem svůj život prožil zbytečně: nepostavil jsem dům, nezasadil strom, nezplodil syna… Alice je neplodná… nemohla rodit – řekl Artur teskně a smutně.
– Počkej – Ewelina vytáhla fotografii – podívej, nepřipomíná ti to někoho? – Artur byl ohromen, několik minut nebyl schopen nic říct. Byl to on, ale v mladistvém oblečení a s jiným účesem.
– Proč jsi mi o tom neřekl?
– Změnilo by to něco? Nicholas je hrdý chlapec, ví, že jsi jeho pravý otec, nikdy jsem mu nelhal. Vezmi si tu fotku, je na ní jeho číslo. Požádal mě, abych ti ji předal, kdybych tě někdy potkal. Můžete si promluvit a poznat se, to není problém. Musím jít, zítra odlétám. Přeji ti hodně štěstí, nezapomeň, že jsi kovářem svého osudu… – Artur se posadil na lavičku, oběma rukama si objal hlavu a cítil, že v životě udělal spoustu chyb….