“Byl jsem v šoku. Svého manžela jsem milovala, nedokázala jsem si bez něj představit život. Žili jsme spolu více než deset let… Nedokázala jsem si představit, že by se to mohlo jen tak škrtnout. A pak mi jednoho dne Rafał oznámil, že odchází za svou milenkou.”
Před týdnem zazvonil telefon. Žehlila jsem, a tak jsem ho zvedla, aniž bych se podívala na displej. Byla jsem si jistá, že je to můj přítel. Mezitím…
– Dobrý večer, Evo – uslyšela jsem ve sluchátku manželův tichý hlas. – Víš, nevím, jak jsi… No, rád bych se s tebou seznámil, popovídal si s tebou.
– O rozvodu?
– Ne, o tom to není. Ta žena… Měl jsi pravdu, byla to chyba. Moc rád bych se vrátil. Jsi schopen mi odpustit, dát mi druhou šanci? – Zarazil se a já stála jako solný sloup.
Několik vteřin jsem ze sebe nedokázala dostat ani slovo.
– Já nevím, Rafale. Tohle není telefonní hovor,” odpověděl jsem nakonec a zavěsil.
Kinga byla tvrdohlavá, trvala na svém.
Kdyby mi někdo před rokem řekl, že budu s Rafalem mluvit tímto způsobem, díval bych se na něj jako na blázna. Vždycky jsem si myslel, že moje manželství je velmi úspěšné. Ano, měli jsme hádky a klidné dny, ale který vztah je nemá? Jenže pak mi jednoho dne Rafał najednou oznámil, že odchází za jinou.
– Pracujeme spolu, vycházíme spolu skvěle. Chci s ní založit rodinu,” vysvětlil.
Byla jsem v šoku. Svého manžela jsem milovala, nedokázala jsem si život bez něj představit! Žili jsme spolu víc než deset let… Nedokázala jsem si představit, že by bylo možné ho jen tak škrtnout.
Tak jsem se zpočátku snažila o něj bojovat.
Prosila jsem ho, aby zůstal; vyhrožovala jsem mu, že jestli odejde, zabiju se. Snažila jsem se ho přesvědčit, že ta žena je jen dočasné poblouznění. Říkala jsem, že když tu známost hned přeruší, odpustím mu.
Avšak místo aby se to zlepšilo – bylo to jen horší. Manžel mě od sebe odháněl jako dotěrnou mouchu. Byl strnulý, povýšený, lhostejný. Jako by zapomněl, že jsme se kdysi měli velmi rádi.
– No tak, neponižuj se. Mezi námi je opravdu konec. Rozejděme se jako kulturní lidé,” řekl.
Pak si sbalil věci a jednoduše se odstěhoval….
– Nikdy se s tebou nerozvedu! – Křičela jsem na něj dál.
První dny života o samotě byly velmi těžké. Chtěla jsem se někomu vyplakat, postěžovat si, ale styděla jsem se. Nedokázala jsem si přiznat porážku. Nechtěla jsem, aby někdo viděl mé slzy, aby se škodolibě vysmíval mému utrpení!
A tak jsem se uzavřela mezi čtyři stěny, neodpovídala jsem na telefonáty přátel. Chodila jsem jen do práce, a když jsem se vrátila, zhroutila jsem se na postel a střídavě plakala a proklínala celý svět.
Měla jsem vztek na svého manžela i na tu jeho nánu. Vymýšlela jsem plán pomsty. Byla chvíle, kdy jsem chtěla jít do jejich firmy a na všechny na chodbě křičet, jak moc mi ublížili. Pak jsem začala obviňovat sama sebe.
“Možná nejsem dost atraktivní? Trávila jsem s ním příliš málo času? Uvařila jsem špatně?” – Přemýšlela jsem. Připadala jsem si ošklivá, stará, nic moc. Věřila jsem, že už se k ničemu nehodím, že můj život skončil. A nevím, co by se se mnou stalo, kdyby nebylo Kingy.
Můj přítel se nesmířil s tím, že se nechci s nikým stýkat. Jednoho dne na mě prostě počkala před prací. Stála u jediné brány, takže i když jsem chtěla, nemohla jsem kolem ní projít.
– Přišel ses podívat, jak vypadá opuštěná žena? Tak se pojďte podívat! – Křičel jsem.
Doufal jsem, že se urazí a odejde. Ale ona dělala, že neslyší zlobu v mém hlase.
– “Ewunie, promluvme si. Přede mnou se nemusíš stydět za utrpení. Jsem tvůj přítel. Společně to zvládneme,’ řekla.
Ten den jsme si povídaly skoro do půlnoci. Potom mi každý den volala, chodila za mnou. Klidně vyslechla mé stížnosti, utěšovala mě.
– Uvidíte, že bolest přejde. Nevím kdy, ale určitě přejde,’ vysvětlovala mi.
Kinga měla pravdu. Po několika měsících bolest skutečně polevila. Tyto rozhovory s kamarádkou na mě měly očistný účinek. Už jsem vůči manželovi necítila takovou nenávist a nechtěla jsem se mu mstít. Nechtěla jsem se mstít ani jemu, ani jeho současné partnerce.
Dokonce jsem byla připravena dát mu rozvod, i když zatím nepodal žalobu. Dokonce mě to trochu překvapilo, protože on přece tvrdil, že s tou ženou chce strávit zbytek života.
Z města přicházely zprávy, že se mu v novém vztahu příliš nedaří, ale nedělala jsem si naděje. Pomalu jsem se smiřovala s myšlenkou, že musím myslet na budoucnost bez něj. A pak mi zavolal. Ptal se, jestli by se mohl vrátit….
Konečně mám příležitost se pomstít!
Vypnul jsem žehličku a posadil se do křesla. Kolikrát jsem o takové chvíli snil! Nejednou jsem si představovala, jak ke mně Rafal běží s kyticí květin a kajícně prosí o odpuštění. Ale to bylo před několika měsíci, nedlouho poté, co odešel.
Teď se ze mě stala úplně jiná žena a můj život se pomalu vracel do rovnováhy s jarem. Začala jsem se znovu usmívat, vycházet z domu, stýkat se s přáteli. A co, že se opět všechno obrátí vzhůru nohama?
“Ale ne, nečekej! Podvedl mě, dal mi kopačky, a když to s touhle nevyšlo, žádá o odpuštění? A on si myslí, že ho přivítám s otevřenou náručí? Drzý typ!” – Pomyslela jsem si.
Nehodlala jsem dát Rafalovi druhou šanci. Chtěla jsem, aby trpěl – jako kdysi já. Popadla jsem telefon a zavolala Kingu. Musela jsem se s ní o to odhalení podělit.
– Rafal se chce ke mně vrátit. Přemlouvá mě, prosí o odpuštění,” vypálila jsem, jakmile jsem ve sluchátku uslyšela její hlas.
– Tak co budeš dělat? – Zeptala se po chvíli.
– Jak to myslíš, že ho máš hnát k čertu! Hned mu zavolám a řeknu mu, kde jsem sehnala jeho omluvu,” odpověděla jsem jízlivě.
Už dlouho jsem necítila takové uspokojení. Myslela jsem, že mě Kinga podpo…. Zatím mě její reakce naprosto zaskočila.
– Buď v klidu, Ewcio, bez emocí. Dej si čas… Promysli si všechna “pro” a “proti”. A teprve potom mu dej odpověď,” poradila mi Kinga.
– O čem je třeba přemýšlet? Měla bych mu odpustit? Poté, co mi ublížil, ponížil mě? Ty ses musela zbláznit! – Opravdu jsem se rozčílila.
– Nerozčiluj se! Jen klidně přemýšlej. Abys toho později nelitoval, – odpověděla.
I když se mi zpočátku nechtělo, poslechla jsem kamarádku. Několik dní jsem seděla a přemýšlela. A myslím, že jsem se rozhodla. Zítra zavolám Rafałovi a domluvím si s ním schůzku.
Ne, nebudu na něj křičet, nebudu mu nic vyčítat. Vyslechnu si, co mi chce říct. Pokud uvidím, že je upřímný, že opravdu lituje toho, co udělal, možná mu dovolím vrátit se. Neřeknu mu to hned, nechám ho trochu se trápit…..
Nejspíš řeknete, že jsem hloupá, že nemám žádnou čest. Možná že mám. Ale došla jsem k závěru, že ho navzdory všemu pořád miluju. Nevím, jestli mu ještě někdy budu moct věřit, ale myslím, že za pokus to stojí. Koneckonců jsme spolu prožili mnoho hezkých let. Nemůžeš je jen tak zahodit.
