S manželem žijeme v malé vesnici nedaleko města. Náš syn se seznámil se svou ženou na univerzitě a zpočátku žili ve velkém městě, ale poté, co se vzali, se nás zeptali, zda by mohli žít u nás, a my jsme s radostí souhlasili a sami očekávali výhody.
Dohodli jsme se, že nám budou pomáhat na statku, zejména proto, že jim v pozdním věku už docházely síly, a na oplátku nám nemusí nic platit za byt, takže si mohou v klidu odkládat peníze na úvěr na bydlení.
Bohužel se ukázalo, že naše očekávání byla mylná. Mladí nám sice trochu pomáhají, ale jsou to jen drobnosti. Většinu času tráví v práci ve městě, takže jim dojíždění zabírá hodně času. Od tohoto rozhodnutí uplynuly téměř dva roky, dny rychle utekly.
Nedávno jsme společně oslavili mé šedesátiny – uspořádala jsem oslavu pro nejbližší rodinu a pozvala jsem i sousedy ve věku kolem 30 let. Oslava se konala v neděli, takže jsem si naplánovala, že všechny přípravy provedu v sobotu. Moje snacha a syn mlčeli a já na ně nesměřovala žádné požadavky; čekala jsem, až se sami nabídnou, že mi pomohou.
Přišel čtvrtek. Vůbec nic neplánovali a já už jsem se začal připravovat. Koneckonců, člověk nemůže všechno zvládnout sám za jeden den. Čekala jsem, že syn alespoň nakoupí, protože já nemám auto a nebyla jsem schopná tak těžký nákup nosit v rukou.
Čekala jsem, že snacha připraví nádobí a uklidí dům, ale ona seděla opodál. V pátek se ujala úklidu, ale v sobotu jsem počítala s tím, že mi pomůže v kuchyni. Ukázalo se však, že péče o děti a procházky po vesnici jsou její prioritou.
Nakonec všechno úsilí padlo na mě. Večer před oslavou jsem se sotva držela na nohou, ale nechtěla jsem nikomu kazit náladu svým naříkáním, a tak jsem o své únavě mlčela. Večírek se vydařil, hosté byli spokojení, a to pro mě bylo nejdůležitější. Jakmile jsem se však se všemi rozloučila, rozhodla jsem se promluvit se synem a snachou a říct jim, co si opravdu myslím.
Když jsme se dohodli, že se k nám nastěhují, očekávala jsem větší pomoc. Dokonce ani během příprav na mé narozeniny se nijak zvlášť nezapojili, kromě toho, že jsem od nich nedostala ani pitomou kytku. Řekli, že vymění dveře v domě. Skvělé, ale co s tím mám dělat?
Jsem snad jediná, kdo z toho bude mít prospěch? Ty dveře potřebují všichni, nejen já. Nebo ne? Možná očekávám příliš, ale myslela jsem si, že když jsou součástí této domácnosti, mohla bych očekávat, že se alespoň zeptají, jestli by mohli s něčím pomoci…..
Snacha mi odpověděla, že je to moje chyba, protože jsem neměla zvát tolik hostů. S rodinou a sousedy se přece vídáme pořád. Bylo to hloupé rozhodnutí, které nás stálo hodně peněz. Tvrdí, že s manželem nemají na oslavy čas, a přitom jsem odvedla skvělou práci s organizací a přípravami. Jsou to moje narozeniny a já bych neměla svalovat odpovědnost na ně.
Takže už dva dny máme se snachou napjaté vztahy. Syn se na to dívá sklesle a myslí si, že je to jen maličkost. Co se týče mého manžela, snaží se držet stranou, aby se nedostal do konfliktů.
Podle mého názoru svým chováním ukázali, jak se ke mně chovají a jak moc jim na mně záleží…..
Můžete mi to pomoci posoudit? Kdo má podle vás v této situaci pravdu?
