Když jsem odjížděl do Velké Británie, neměl jsem nic za sebou, ale měl jsem spoustu plánů. Chtěl bych dát svému jedinému synovi vzdělání a koupit mu byt. A pro sebe jsem plánoval postavit dům, aby byl nejlepší ve vesnici.
Syna jsem vychovával sám, bydleli jsme ve starém domě společně s mou matkou. Ta bída mě tak štvala, že jsem bez váhání odešel do zahraničí.
V Londýně už byl můj kamarád a slíbil mi pomoc v začátcích.
Všechno šlo podle mého plánu, protože jsem věděl, proč jsem tam šel. Všechny peníze jsem dával do krabice.
Pořád jsem snil o tom, jak si postavím dům a budu žít alespoň na stará kolena, a ta myšlenka mě hřála celých patnáct let, kdy jsem byl na výplatní pásce.
A i když to pro mě nebylo vždycky jednoduché, protože někdy byla velmi těžká práce, nestěžoval jsem si na těžký život a pracoval jsem na svých lepších zítřcích.
Syna jsem vzdělával na vysoké škole, studoval práva, ale bohužel nešel pracovat do profese.
Pak se můj Andrew rozhodl oženit. Anna se stala jeho ženou. Chodili spolu něco přes rok a pak se vzali.
Hned jsem jim nabídl, že jim koupím byt, ale zatím jednopokojový, protože na větší jsem neměl peníze.
Syn nejprve souhlasil, ale po několika dnech mi zavolal, že se rozhodli, že budou bydlet u Anniných rodičů, protože ti mají vlastní velký dům na předměstí.
A za peníze, které bych utratil za byt, si chtějí koupit auto.
Ten nápad se mi hned nelíbil, ale co, můj syn je dospělý, ať si sám rozhodne, co potřebuje.
Koupil jsem mu auto. Syn a snacha byli spokojení, tak jsem se uklidnil a začal si stavět dům.
A teď, když je všechno hotové, snacha prohlásila, že v tom domě bude bydlet ona, její syn a její tři děti.
– Dobře víte, že jsem si tento dům postavil pro sebe,” říkám dětem. – Když vám ho dám, kam půjdu?
– Máš dům ve vesnici, můžeš bydlet tam,” řekla moje snacha.
Měla na mysli dům mé matky, který se už skoro rozpadá a kde se musí všechno od základu předělat.
– Tam bydlet nepůjdu,” říkám.
– ‘Tak zůstaň ještě tři roky v Londýně a kup si jednopokojový byt,’ neodolá moje snacha.
Chápu je, mají tři děti, potřebují životní prostor. A Annin vztah s matkou vůbec nefunguje, nemohou najít společnou řeč a doma není klid.
Ale vzdát se toho, na čem jsem mnoho let pracovala, také nemohu.
Tak co mám dělat, já nevím?
