Basia chodila každý pátek k rodičům pro smetanu, tvaroh a vejce. Ale to jí nestačilo, stále chtěla, aby jí otec dával důchod. Tvrdila, že potřebuje vychovávat syna a že na matku už utratila příliš mnoho peněz. Byla přesvědčená, že otec tolik peněz nepotřebuje. Když ji otec odmítl, odvrátila se od něj. Takový příběh jsem slyšel cestou k matce a nemohl jsem tomu uvěřit.
Nyní žiji v Katovicích, ale při každé příležitosti se vracím do rodného města za matkou. Chci jí pomáhat a jen tak si povídat a také chci uctít památku svého otce, který je už patnáct let mrtvý. Závidím svým vrstevníkům, jejichž otcové žijí. Tentokrát měl autobus půl hodiny zpoždění, spěchal jsem dovnitř a ve dveřích trčela velká taška. Pak jsem uslyšel hlas: “Pomůžu ti, miláčku!” – Cestující, který nastoupil do autobusu na dřívější zastávce, položil mé zavazadlo na volná sedadla. – “Sedněte si na moje místo u sporáku, ať se zahřejete.”
Udělal jsem to a posadil se na místo, které mi ukázal. K řidiči přistoupil nějaký muž, aby se ho na něco zeptal, a mně se podařilo si ho dobře prohlédnout. Muselo mu být už kolem sedmdesáti let, byl drobné postavy a připomínal mi rychlého, pomalého vrabce, který za každého počasí spěchá za svými každodenními povinnostmi. Jeho opálený obličej byl zahalen hlubokými vráskami, vybledlé oči zdobily senilní slzy. Zpod hnědého ovčího kožichu mu vyčnívaly nohavice dlouhých tmavomodrých kalhot, na nohou měl plstěné boty. Když se posadil vedle mě a složil si unavené ruce do klína, vzpomněl jsem si na svého otce: přesně takhle je držel ve chvílích krátkého odpočinku. – “Domů, nebo na návštěvu, dcero, jdeš?” – Přerušil mé myšlenky soused. – “Na návštěvu k matce,” odpověděla jsem. – “To je dobře.
Nemůžeš se vyhýbat rodičům, je to velký hřích!” – řekl můj společník s velkým povzdechem. Poslední slova pronesl s hořkostí. Staromódní slovo “hřích” znělo trochu nezvykle – současníci na něj většinou zapomněli. Znovu jsem si vzpomněl na svého otce, který mě to učil od dětství: “Hřích není jen hanebný čin, za který lidé odsuzují, je to velké zlo, za které Bůh odsoudí!”. Sousedka se ptala dál: “Chceš jet do samotného Bílska, dcero?” “Ano,” odpověděl jsem. – “Ano, a odtamtud ještě dál, do Bestwiny.” – “Vidíš, také tam mířím,” zaradoval se. – “Budeme spolucestujícími?” – “Ano, budeme.” – Odpověděla jsem s úsměvem. Začali jsme si povídat, nejprve o počasí, pak o politice. Pak se hovor stočil na děti a strýc Frank (tak se můj společník jmenoval) mi vyprávěl svůj smutný příběh. Celý život žil ve své rodné vesnici v Bílsku a kdysi měl báječnou rodinu: ženu a tři dcery.
Kvůli tvrdé práci a každodenním starostem si nevšiml, jak roky ubíhají. Dcery vyrostly a odstěhovaly se a život manželů klidně plynul dál. Strýc Franěk se stáří nebál, věděl, že se má na koho spolehnout. Ale asi před deseti lety se Frankova žena rozhodla, že by měli dům předat nejmladší dceři Basii. Život se jí nevyvíjel dobře: byla třikrát vdaná, s každým z nich měla dítě, žila v malém dvoupokojovém bytě a neměla vyhlídky na koupi vlastního bydlení. Její rodiče se rozhodli, že dceři pomohou, jak jen to půjde. Starší dcery, jakmile se to dozvěděly, se od nich odvrátily a přestaly k nim chodit. Basia naopak chodila často. Strýc Frank a jeho žena měli stále dost sil a chovali krávy, prasata a slepice. Basia se u nich zastavovala každý pátek a čekal na ni kbelík smetany, kilo tvarohu a sto vajec. Občas zabili prase a nechyběla ani šunka, slanina a sádlo. Basia všechno nakládala do auta a odjížděla do Bielska. Když nashromáždila peníze, pronajala si legální místo na obchodování a jezdila na různá místa pro zboží. Rozvíjela obchod a vydělávala hodně peněz. Své děti posílala do soukromých škol a nejstarší dceru poslala studovat do hlavního města.
Stalo se, že Frankova žena dostala mrtvici a Basia ji vzala k sobě. Jeho otec zůstal ve vesnici, aby se staral o hospodářství, ale téměř celý svůj důchod posílal na léčbu své ženy. Doufal, že se jeho milovaná uzdraví. Bohužel po třech měsících zemřela a dcera doufala, že jí otec bude peníze posílat i nadále. Vysvětlila mu, že potřebuje vzdělávat děti, a tolik peněz už šlo její matce. A proč by měl otec mít peníze, když je soběstačný, když má hospodářství. Franek s dcerou nesouhlasil, věděl, že jsou věci, které musí platit, jako elektřina, plyn, voda a topení. Je schopen vnoučatům pomoci, ale chtěl si určit částku, kterou bude posílat sám. Tehdy Basia ukázala svou nejhorší stránku – rozzuřila se! Křičela, proklínala otce, říkala, že se o něj nebude starat, když bude slabý nebo nemocný, že už k němu nebude chodit. Nakonec ho vyhodila z bytu. “Byla mi tak nepříjemná, že jsem myslela, že to nepřežiju,” řekla. – Strýc Franěk řekl.
– “Lidé mi radili, abych dar zrušil. Udělal jsem to. Byl jsem už starý a unavený, tak jsem statek prodal za dobrou cenu a odjel k sestře do Mysłowic. Teď se vracím do rodné vesnice, abych dořešil poslední papíry, protože chci svůj podíl půdy předat sestře, jsem jí velmi vděčný, že se mě ujala. Neustále mě trápí myšlenka, že jsem vychovala své tři dcery, dala jsem jim všechno, ale nenaučila jsem je úctě k druhým. Nevštípila jsem jim, že zisk není v životě to nejdůležitější. To je můj hřích a já s ním zemřu.” – “Tak proč je tvůj?” – Zamračil jsem se. – “Je to hřích tvých dcer!” “To je hřích tvých dcer. – “To není pravda. Pokud rodiče nenaučili své děti žít, je to především jejich vina,” poznamenal můj společník.
Na autobusovém nádraží jsme se rozloučili.
Strýc Franěk mě doprovodil k autobusu do Bestwiny, pomohl mi nést tašku a podal mi ruku na rozloučenou. Spustil svou unavenou, drsnou ruku (byla otcovsky teplá a silná) a já měl pocit, že moje duše tiše pláče. Z okna mikrobusu jsem jasně viděla skloněnou siluetu. Když se autobus rozjel, strýc Frank zvedl obě ruce a dlouze na mě mával. Ruce ohnuté po letech a staromódní shrbený postoj mi utkvěly v paměti. A ten široký úsměv, který mu rozzářil tvář… Celou dobu jsem přemýšlel: čím to je, že v moderním světě se tloušťka peněženky stále častěji stává měřítkem hodnoty? Horlivě se staráme o hmotné statky a nedokážeme projevovat lásku a úctu druhým lidem, často ani svým rodičům. Proč se lidé stali bezcitnými? Buď jsou na vině, jak říkal strýček Frank, rodiče, nebo je naše společnost tak nemocná, že děti bezostyšně pohrdají starými moudrými životními pravidly, která od nich získaly? Dlouho jsem o tom přemýšlel, dcera strýce Franka bude také jednou stará a nemohoucí, jak se pak budou chovat její děti? Může se stát, že teprve na sklonku života si člověk s nadějí vzpomene na biblické přikázání: “Cti svého otce i svou matku, aby se ti prodloužily dny na zemi, kterou ti dal Hospodin”.
