Letos mi bylo šestapadesát. S manželem jsem se rozvedla před více než deseti lety a od té doby jsem na vážný vztah ani nepomyslela. Dodnes mě mrazí, když si vzpomenu na jeho známosti.
Ale teď žiju naplno. Mám vlastní třípokojový byt, prostorný. Nemusím nikomu sloužit. Je tu krásně! Jak říkali ve filmu: “Můžu jíst chalvu, když chci, nebo perník, když chci”.
Moje dcera je dospělá, sama je matkou a vychovává tři děti. S manželem žijí odděleně ode mě a vzali si hypotéku. Každý má svůj vlastní život. Já jsem spokojená s tím, že nikomu nic nedlužím. Alespoň jsem si to dříve myslela. Ale mýlila jsem se. Jsem babička! To mi řekla moje dcera. A všechno to začalo docela nevinně:
“Mami, jdi na hodinovou procházku s vnoučaty. Musím si ještě něco zařídit.” “Mami, zůstaň chvíli s dětmi, je mi špatně, jdu si na chvíli lehnout. Mami, vezmi malého na večer k sobě, jsme s Andrejem pozvaní na návštěvu”.
Odsunula jsem všechny své plány stranou a věnovala se vnoučatům, byla to přece moje rodina, nemohla jsem si pomoct. Ale postupně začala být moje dcera drzá a spíš vyžadovala, než žádala. Teď jsem musela její děti vychovávat skoro častěji než ona. Nakonec jsem to už nevydržela:
– Anna, řekni mi, proč jsi je porodila, když je nezvládáš?
Odpověď byla překvapivá:
– Jsi babička! Myslela jsem, že mi pomůžeš.
Ale proč bych měla? Nikdo mi nikdy nepomohl. Samozřejmě jsem měla radost z prvního vnoučete. Když dcera znovu otěhotněla, kroutila jsem hlavou a nechápala, proč potřebuje druhé dítě, když to první ještě ani nechodilo do školky. A když Anna řekla, že je potřetí znovu těhotná, jen si pokrčila prst na spánku.
Žijí v chudobě, její manžel Andrew je prostý stavař a ona byla před věčnou mateřskou dovolenou učitelkou. Nic nadpřirozeného ani superlukrativního. Annin otec jí nikdy nedal ani halíř, je chamtivý až do morku kostí.
Včera za mnou Anna přišla s dětmi a řekla, že je chce na tři týdny nechat u mě, zatímco ona a Andrew budou na dovolené u moře.
– Nechtěla ses mě zeptat? Chci strávit tři letní týdny plýtváním nervů na svá vnoučata? Opravdu to mám zapotřebí?
– Jsi přece babička!
– A ty jsi máma!
Pohádali jsme se a Anna odešla. Doma si stěžovala mému zeti, který jí zavolal a také vyjádřil vše, co si o mně myslí. A když jsem se zeptala, proč nechtějí vzít děti s sebou, řekl, že je to velmi drahé a dlouho očekávaná dovolená by ležela v troskách.
– ‘Poslyš, Andreji,’ rozhodl jsem se ukončit rozhovor, ‘jestli opravdu chceš, tak se dohodneme. Služby péče o děti jsou drahé. Souhlasím s padesáti zlotými na den. Zaplať a jdi kamkoli, je mi to jedno.
Zeť nic neřekl a zavěsil. Jeli k moři, ale předtím vzali děti k jiné babičce, Ondřejově matce. Ta bydlí ve vesnici, a i když snachu nesnáší, vnoučata přivítala s otevřenou náručí. Anna si nemohla pomoct a zavolala mi, aby mi o tom řekla.
– Mimochodem, její tchyně to udělala zadarmo. A kdyby někdy něco potřebovala, pomůžeme jí taky. A tobě, jen když zaplatíš, mami! A vůbec, zapomeň na nás. A na vnoučata taky, rozumíš?
Zasmála jsem se. Panebože! To je ale drama! Ani nevím, jak to přežiju. Nakonec se neztratím, tím jsem si jistá.
A jestli bude opravdu zle, pustím někoho dovnitř, aby se o mě postaral, a pak si seženu byt. I když si myslím, že Anna se do té doby uklidní. Nevěřím, že by se vzdala mého třípokojového bytu.
