Moje tchyně si neuvědomuje, jak přivedla naši rodinu k rozvodu, a dál žije ve svém světě nepochopení. Diví se, proč už ji nechci navštěvovat a starat se o její starou babičku. Celé ty roky se snažím s touto neschopnou starou paní vycházet, snáším ji a ztrácím s ní čas, ale je načase tomu učinit přítrž.
Život mě k manželství zavázal už v devatenácti letech. Spěch, s nímž jsme šli do ÚSP, byl spojen se snem o skutečné rodině. Koneckonců jsem sama vyrůstala v sirotčinci a toužila jsem po domácím teple a rodinných hodnotách. Naši radost z těhotenství zastínilo nepřijetí ze strany manželových rodičů, kteří mi dali jasně najevo, že já nejsem ta, kterou by chtěli vidět jako snachu.
Náš společný život začal v mém jednopokojovém bytě a vše se zdálo být dokonalé. Po pěti měsících však těhotenství skončilo a vztah s manželem šel do kytek. Připadalo mi, že je tu pro mě jen ze soucitu. Když však došlo na manželovu ležící babičku, bez váhání jsem souhlasila s pomocí.
Proč? Protože jsem to cítil jako povinnost. Její neduhy a složitá povaha mi nevadily. Byla jsem ochotná pro svého manžela snášet všechno. Ale jeho milující neteř, tedy moje tchyně, neprojevila žádnou zvláštní touhu starat se o starou paní.
Byla ráda, že jsem tuto povinnost vzala na sebe, ale nechtěla převzít odpovědnost. Místo toho moje břemeno ještě umocňovala svými obviněními a výmluvami.
Plakala jsem a stále se starala o starou paní, protože jsem nechtěla zklamat svého manžela. Pocity viny a vděčnosti za jeho rozhodnutí mě dohnaly až na samý okraj. Dva roky jsem doslova denně uklízela, krmila, prala pleny a nakupovala pro tuto nedostupnou starou paní. Pokaždé to bylo těžší a těžší a nebylo dne, abych od ní neodcházela s pláčem.
Trpělivost mi došla, když mě vztah s manželem přivedl na národní úroveň. Choval se ke mně jako ke služce, a to bylo nepřijatelné. Podala jsem žádost o rozvod, vynesla jeho věci na schodiště a rychle jsme se rozešli, protože jsme neměli žádné společné děti ani majetek. Tchyně se však rozhodla, že má “ale”.
Myslí si, že bych se měla dál starat o manželovu babičku. Podle jejího názoru si na mě zvykla, takže chovat se k ní jinak by bylo opovrženíhodné. Je na to zvyklá? Ano, volala mi v den rozvodu, vyjádřila radost, že má vnuka bez takové “snachy”.
Uplynuly čtyři měsíce, ale tchyně se mi stále snaží vštípit pocit viny a nutí mě, abych se o jejího příbuzného starala. Rozhodla jsem se však, že tomuto nátlaku už nepodlehnu – už se nenechám zneužívat!
