Se svou ženou jsem žil 15 let. Vždy jsme spolu skvěle vycházeli, porodili a vychovali dvě úžasné děti, které jsme oba milovali jako vlastní duši. Zároveň jsem však ztratil náklonnost ke své ženě. Všiml jsem si, že mě dráždí její chování, způsob, jakým se se mnou hádá, zkrátka mě nudí. Proto jsem se rozhodl rozvést.
Bylo mi jedno, co s ní bude. Děti samozřejmě za nic nemohly, takže jsem jim neodmítal pomoc. Jen jsem s ní nechtěl žít pod jednou střechou.
Řekl jsem o svých plánech Zbyškovi a on mi poradil, abych se trochu uklidnil a nespěchal na události. Najít si práci v zahraničí, odjet pryč, odpočinout si, dát si pauzu a přemýšlet o tom, co v životě opravdu chci a jestli budu schopná žít bez rodiny.
Poslechl jsem ho, rychle jsem vše zařídil a odešel – byla to pro mě nová zkušenost. Domů jsem nešel, nikdo tam na mě nečekal, i když jsem nebyl v izolaci. Nejdřív jsem bydlela u rodičů, pak jsem studovala na univerzitě, přestěhovala jsem se.
Obecně řečeno, měl jsem mnoho přátel, účastnil jsem se vysoce postavených setkání. Seznámil jsem se tam s jinou ženou a začal s ní chodit. I když to bylo nekorektní, snažil jsem se ospravedlnit. Koneckonců jsem se pokoušel rozvést už dost dlouho.
Začali jsme spolu žít, ani pro jednoho z nás nebyl náš vztah vážný, oba jsme si uvědomovali, že nás doma čekají rodiny. Každopádně jsme se rozhodli, že se rozejdeme.
Po skončení smlouvy jsem se vrátil domů a uvědomil si, že problém není v Zosi, ale ve mně, protože stejné situace nastávaly i s jinou ženou. Díval jsem se na svou ženu jinýma očima, viděl jsem ji jako skvělou matku a vynikající manželku, všímal jsem si její vnitřní krásy, její životní energie.
Ještě že jsem tehdy poslechl svého přítele Zbyška a nezničil si manželství. Když jsem byl chvíli sám, uvědomil jsem si, že rodina je pro mě nejdůležitější, a teď budeme konečně spolu.
