S Andrewem jsem strávila téměř deset let manželského života. V těch společných letech šlo všechno dobře, alespoň navenek ne hůř než s jinými: přišly dvě děti, koupili jsme si byt ve městě a dům za městem. Byla tu dvě dobrá auta, pravidelné cesty do zahraničí, nejlepší jídlo, drahé a kvalitní oblečení. Zkrátka všechny atributy úspěšného a šťastného rodinného života.
Od narození našeho prvního dítěte, dcery Anny, jsem přestal pracovat. Chtěla jsem si najít nějakou práci alespoň za vlastní peníze, ale manžel říkal, že dnes už nikdo nepracuje za minimální mzdu, ženy nepracují, jen je lepší zůstat doma s dětmi. Poslechla jsem ho a přesně to jsem udělala. Vozili jsme je do školky, do školy, na mimoškolní aktivity, na bazén a tak dále.
Vztah mezi mnou a Andrejem byl vždycky vřelý a dobrý. Ale někdy v posledních pěti letech manželství jsem začala tušit, že se s největší pravděpodobností s někým schází. Pozdní návraty z práce, pozdější návraty než obvykle, podivné zprávy a rozhovory, touha vypadat lépe – to vše naznačovalo, že je můj manžel zamilovaný.
Nezačal jsem mu kvůli tomu volat, jen jsem se rozhodl v klidu počkat, až mi všechno řekne sám. A Andrew se přiznal teprve před půl rokem s tím, že potkal jinou, že je to jeho osud a že jde za ní.
Nevěděla jsem, co na to říct, pochopila jsem, že na mně už nic nezáleží. Chtěla jsem jen vědět, jak tenhle konkurent vypadá. Je krásná a velmi stylová, viděl jsem ji. Je jí přes třicet, ale na svůj věk vypadá mnohem mladší. Ukázalo se, že vede vlastní úspěšnou firmu, takže peníze od manžela nepotřebuje.
Samozřejmě to bylo smutné, ale člověk si zvykne na všechno, i na něco nepříliš dobrého, jako v mém případě. Ano, zvykla jsem si. Rozhodla jsem se, že je třeba žít pro děti, když se mi v osobním životě nedaří a když nic neumím.
Později jsme se rozvedli. Bohužel veškerý majetek zůstal manželovi. Bylo to spravedlivé, protože to byl on, kdo si všechno koupil sám.
Problémem však bylo, že se dcera rozhodla zůstat s otcem. Nechtěla jít se mnou do pronajatého malého bytu na okraji města, kde podmínky nebyly, mírně řečeno, příliš dobré, a ona byla zvyklá na mnohem lepší podmínky. Bylo to velmi smutné a těžké, ale i to jsem přijal jako svůj osud.
Teď pracuji jako uklízečka, práce je těžká a nemám ji ráda, ale peníze jsou potřeba – na zaplacení bytu a prostě na živobytí. Bývalý manžel mi vůbec nepomáhá, i když by mohl, když zná mou situaci. Dobré je, že se s dcerou občas potkávám, jednou týdně se vidíme a někam jdeme.
Celkově se dá říct, že se život stabilizoval, a také se objevil vztah s dobrým mužem, který je mým kolegou v práci. Ale jsem smutná z chování manžela a hlavně dcery, která ke mně nechce ani přijít do bytu, přestože jsem její matka, udělala jsem pro ni tolik dobrého.
Někdy sedím celé hodiny u okna a nechápu, co jsem udělala špatně, proč mám teď takový život?
