Měla jsem těžké dětství a můj manžel pocházel ze sirotčince. Takže nám nikdo nic nenabídl na talíři.
Po svatbě jsme se museli přestěhovat do vesnice, odkud můj muž pocházel. Protože nebylo kde bydlet a v té době nebylo snadné sehnat práci. Na vesnici jsme měli alespoň střechu nad hlavou, práci a zahradu. I když, upřímně řečeno, byli jsme zelenáči, nebýt sousedů, kteří nás všechno naučili a pomohli nám se sazenicemi, semínky a radami, umřeli bychom hlady hned první rok. Navíc nám platili opravdu almužnu.
Dům, do kterého jsme se nastěhovali, stál dlouho prázdný, což se na něm určitě podepsalo. Do střechy zatékalo, plot se rozpadal. Nějak jsme během prvního roku oplotili a zateplili tu jednu místnost, kde stál sporák. Na víc nebyl čas ani příležitost.
V tomto domě jsme žili asi pět let. Postupně jsme ho zvelebovali, ale do dobrého stavu měl stále daleko. Pak jsme se dozvěděli, že rodiče zemřeli. Matka o něco dříve, otec o několik měsíců později. Teď jejich byt právoplatně přešel na mě.
Nebylo možné se tam hned nastěhovat. Bylo tam skutečné smetiště s prvky přístřešku. S manželem jsme tam chodili každý druhý den po dobu šesti měsíců, abychom ho uvedli do obyvatelného stavu. Dvoupokojový byt byl v takovém stavu, že jsme museli vyměnit i podlahu a všechny rozvody.
Od roku 2000, kdy jsme se do bytu nastěhovali, v něm neproběhla žádná důstojná rekonstrukce. Občas jsme s manželem něco udělali, ale bylo to jen opravování děr za pochodu. Jednou jsme potřebovali to, podruhé ono, narodila se nám dcera, museli jsme ji postavit na nohy. Obecně bylo vždycky hodně problémů.
Loni se dcera vdala a přestěhovala se s manželem do pronajatého bytu. Budou vybírat na vlastní bydlení. A my jsme si s manželem konečně sedli, nadechli se, rozhlédli se kolem sebe a rozhodli se, že takhle se dál žít nedá. Chtěli bychom konečně žít v normálních podmínkách. Tím spíš, že se nám naskytla příležitost.
Vzali jsme si úvěr a provedli kompletní rekonstrukci bytu a obnovili nábytek. Udělali jsme to důkladně. Samozřejmě jsme to nedělali sami, najali jsme si tým. A konečně náš byt vypadá tak, jak jsme si vysnili – všechno nové, čisté, tak, jak jsme chtěli, ne tak, jak jsme museli.
Samozřejmě teď musíme splácet úvěr, ale to nás neděsí. Nějaké úspory máme, oba s manželem pracujeme, manžel pobírá důchod, navíc dva lidi toho moc nepotřebují, nějak se přizpůsobíme a přežijeme.
Vlastně by bylo všechno v pořádku, kdyby na to nereagovala naše dcera. Když se o rekonstrukci dozvěděla, reagovala klidně. Koneckonců jsme se k ní chystali už dlouho. Když se ale ukázalo, že jsme si vzali tak závažný úvěr, dcera se od nás odtrhla jako řetěz.
– To je dobře, že jste to udělali! My se s manželem trápíme na pronajatých bungalovech, a vy jste se deklasovali na takovou rekonstrukci za takové peníze! Raději nám ty peníze dejte! – její rozhořčení nebralo konce.
– Po celý život jsme si toho navzájem hodně odepřeli. Vychovali jsme tě, učili tě, vzali si tě. Můžeme žít trochu pro sebe? – rozhořčil se manžel.
Dcera prohlásila, že takové sobecké chování od nás nečekala. Připomněla nám, že tchánovci jsou připraveni ji podpořit při koupi bytu a že místo abychom mladým pomáhali, utrácíme peníze za sebe.
– Určitě nechcete vidět vnoučata, pro vás je důležitější rekonstrukce! – řekla dcera.
Už půl roku s námi mluví skrz zuby a jen když opravdu potřebuje. Ani my na kontakt nespěcháme, jen nás mrzí, že dcera reagovala tak sobecky. Bylo by lepší, kdyby nám udělala radost a nedělala rozruch.
Kdyby šlo o něco vážného, bez váhání bychom dceři a její rodině pomohli. Ale taková otázka nepřipadala v úvahu. Proto jsme si vybrali své pohodlí, máme na něj přece právo. A její urážky svědčí jen o nevyzrálé mysli, i když je smutné si to přiznat.
