“Škoda, že jsem tě s tím neviděl u nás doma!” – Po takových slovech od tchyně a manžela jsem věděla, že nám s dcerou nezbyl nikdo jiný než jeden druhý.

Vztah s mým manželem začal jako v nějakém krásném filmu o lásce. Jednoho dne jsem odpočívala u čaje v kavárně, když se mě najednou zeptal cizí člověk: “Můžu si přisednout?” Samozřejmě jsem souhlasila a o rok později jsem se dohodla na něčem jiném – na svatbě. Velmi dobře se o mě staral a pečoval o mě, takže jsme se poměrně rychle stali párem a v našem vztahu to bylo dokonalé. Byla to bláznivá láska a už po půl roce jsme zjistili, že do naší rodiny brzy přibude další člen. Když jsem tu šťastnou novinu sdělila Arthurovi, měl z toho velkou radost. Celých devět měsíců se o mě staral a pečoval o mě i o dítě.

Samozřejmě jsme o všem téměř okamžitě řekli tchyni, která reagovala velmi nejednoznačně, přesněji řečeno nijak nereagovala. Bylo to pro mě dost zvláštní, ale Artur byl tak šťastný a neustále po mém boku, že jsem ani neměla čas o tchýnině reakci, nebo spíš nereakci, víc přemýšlet. Celé těhotenství probíhalo velmi dobře – všechny výsledky byly v normě a já se cítila skvěle a připravovala se na roli matky. V den porodu jsem byla vyčerpaná, protože trval přes 15 hodin. Byla jsem unavená, ale moc jsem se snažila, protože jsem už chtěla vidět svého drobečka. Pamatuji si jen, jak se moje princezna narodila a jak jsem pak vyčerpaná rychle usnula. Probudila jsem se, až když do pokoje vešel lékař. Pak jsem uslyšela jeho slova:

– Gratuluji, je to holčička. Jsem však povinen vám oznámit, že u dítěte byly diagnostikovány problémy s páteří. Bohužel vás tato zpráva rozruší – dítě je stoprocentně postižené. Doporučuji vám, abyste ji vrátili do sirotčince.

– To nemůže být pravda, všechny výsledky byly v pořádku. Jak se to mohlo stát!

– Je to vzácný případ, ale někdy se to stává. Jste připraveni nést toto břemeno celý život? Zvažte prosím má slova.

Na to, co se stalo potom, si vzpomínám jako v mlze. Pamatovala jsem si jen nemilosrdná slova muže v bílém plášti a pak svého manžela:

– Vyberte si: buď já, nebo tohle dítě. Nepotřebuji mrzáka!

Na reakci své tchyně jsem také nemusela dlouho čekat. Přišla mi textová zpráva: “že bych tě s tím u nás doma nechtěla vidět!” mě ranila ještě víc. Nesmírně mě urazilo, že se ke mně a k mému dítěti otočili zády všichni blízcí lidé. Pak jsem si uvědomila, že od té chvíle jsme se Zosiou zůstaly samy. Z nemocnice nás vyzvedla moje stará kamarádka, která nám nabídla, abychom se k ní nastěhovali. Zosia byla normální dítě a vyvíjela se stejně jako ostatní děti, samozřejmě až na to, že neuměla sedět ani chodit. Jednou jsem se procházela s maminkou v parku a ona mi poradila, abych šla k panu Stanislavovi, který žije na venkově a už léta léčí všechny neduhy, zejména takovéto. Ještě téhož večera jsme se vydali do jeho rodné vesnice a už za měsíc a půl moje holčička chodila.

Postupem času se nijak nelišila od ostatních dětí a plně si užívala dětství. Vrátila jsem ji do školky a sama si našla dobře placenou práci a už po roce jsem si vzala malý, ale vlastní byt na úvěr.

Jednoho dne, když jsem se Zosiou odcházela ze školky, zazvonil telefon, a když jsem ho zvedla, uslyšela jsem tato slova:

– Paní Anno, přijeďte prosím do nemocnice. Váš manžel je ve vážném stavu, leží na jednotce intenzivní péče. Měl nehodu.

– Asi jste si spletla číslo, já manžela nemám,” odpověděla jsem a zavěsila.

O šest měsíců později na mě tchyně čekala před blokem s Arturem na vozíku. V jejich očích byl vidět údiv, když viděli naprosto zdravou holčičku, kterou kdysi nechtěli. Velice se omlouvali a tchyně mě dokonce prosila, abych si bývalého manžela vzala k sobě.

– Nepotřebuji vaše omluvy, vy jste mě i dítě vyškrtli ze svého života, tak já teď udělám totéž – nepotřebujeme mrzáka.

Související Příspěvky