Jmenuji se Catherine a svého budoucího manžela Petera jsem poznala v ordinaci praktického lékaře. Byla jsem tam na stáži a on byl mým mentorem. Začali jsme spolu chodit a pak jsme se rozhodli vzít. Manžel mě vzal na setkání se svými rodiči a dá se říct, že jsem se do svého tchána zamilovala na první pohled.
Nebylo možné se nezamilovat, byl vysoký, pohledný, byl to vojenský lékař. Vzali jsme se a po svatbě nám tchán zařídil, abychom s manželem pracovali ve vojenské nemocnici. Můj manžel byl často na služebních cestách a při jedné z nich požádal tchána, aby přijel k nám domů. Prostřela jsem stůl, koupila láhev koňaku a začala čekat.
Přišel, viděl a pochopil, co mám za lubem, a řekl: “Líbila ses mi od prvního dne, ale nechci zničit rodinu svého syna. Ale protože on bude hodně na cestách a ty budeš sama, je lepší já než někdo jiný.” A tak jsem si řekl, že to bude lepší.
Asi si řeknete, jak jsem mohla ležet prakticky v posteli se svým tchánem, a já vám odpovím, že jsem mohla, měla jsem ho moc ráda. Od tchána jsem měla dvě děti a manžel si myslel, že je to od něj a že je u nás všechno v pořádku, dokud se nečekaně nevrátil dřív z cesty.
Sama pochopíte, co se stalo, s manželem jsme se rozešli, tchán se mnou přestal mluvit, dokonce mě vyhodil z práce, a v důsledku toho jsem zůstala sama. Manžel svou ženu neopustil, omluvil se jí, všechno jí řekl.
Manžel dal výpověď v práci a odešel hodně daleko, teď mluví jen s matkou. Podala jsem žalobu o výživné, ale soud mi žádné nepřiznal. Tchán mi pomáhá, protože jsou to jeho děti, ale děti se pořád ptají, kde je táta, kde je děda, a co jim mám odpovědět, že to není jejich děda, ale táta. Šla jsem k rodičům, ale ti mě nepřijali, pronajala jsem si byt, našla jsem si práci, děti chodí do školky, došla jsem do takového stavu.
Znovu jsem se nevdala, tchán šel brzy do důchodu, nemluví se mnou ani s dětmi, ani rodiče se mnou nemluví. Manžel onemocněl, přišel za mnou, ale neřekl ani slovo, otočil se a odešel, šel k jinému lékaři.
Uplynulo mnoho let, děti jsou už dospělé, studují na lékařské fakultě, všechno je s nimi v pořádku, a já jsem stále sama, nikoho kromě tchána nepotřebuji, byla to láska mého života. A můj muž se brzy oženil, ale nepředstavil ho své rodině. Jemu všechno vychází, abych byla upřímná, přála jsem mu to, není to špatný člověk, ale nemilovala jsem ho, to je všechno.
Až budu hodně stará, chci vám všem, kteří jste byli nebo jste v podobné situaci jako já, říct: moc vás prosím, neničte svou rodinu ani rodinu nikoho jiného, nikomu to štěstí nepřinese. Nebuďte pro nikoho náhradním letištěm, bez ohledu na to, jak moc někoho milujete.
